Už 41 let Kronos Quartet přirozeně vtiskává různorodému materiálu vlastní výraz, vlastní otisky prstů, DNA, vibrace. V Rudolfinu střídalo kvarteto nálady od osudově tísnivých po bohapustě legrační, vyvažovalo nervní atonalitu libými, konejšivými harmoniemi a každá nota přitom nesla „trade mark“ Kronos. A nová violoncellistka Sunny Yang přitom zapadla do sestavy jako kamínek do mozaiky.
Úvodní skladba koncertu Aheym Bryceho Dessnera patří ke konvenčnějším (na poměry Kronosu), leč vybroušeným dílkům. Hned po ní ovšem předvedla čtveřice taškařici ve „vážných“ kruzích zřídka slýchanou i vídanou. Během parodické Death to Kosmische (německé kosmische odkazuje na termín „kosmische musik“ používaný předtím, než se pro experimenty s elektronikou ujala škatulka krautrock) muzikanti s potutelnými úsměvy vytahovali ve světlech staroslavné koncertní síně nevídané elektrické hračičky, vyluzující „kosmické“ zvuky jak z představ prvních tvůrců sci-fi filmů. Ale pozor, ani humorné pípání a šveholení Harringtonova komiksového robůtka neodstínilo spršky hudebních nápadů, kterými skladatelka Nicole Lizée zaměstnala „opravdické“ hudební nástroje. Navození dobré nálady bylo navíc velmi přínosné jako příprava na strávení následujícího náporu. Už Mansellova filmová Requiem For A Dream Suite není zrovna selanka. A co teprve… hold me, neighbour, in this storm… srbské, v americké emigraci tvořící skladatelky Aleksandry Vrebalov. Kronos ve skladbě předvedl svoji všestrannost využitím jednostrunných guslí, na které hrál umělecký vedoucí David Harrington, a balkánského bubnu tapan pod rukama druhého houslisty Johna Sherby. A také zálibu v kombinaci živého hraní s přednatočenými zvuky. Prolínání sugestivních hudebních motivů se zvuky kostelních zvonů, voláním muezzina, dětskými hlasy a výstřely a detonacemi ve skladbě tematizující staletí balkánských konfliktů mělo sílu vyvolat deprese či pocit viny za celé lidstvo snad i v nejotrlejších či nejpovrchnějších jedincích. A tací asi na Kronos nechodí. Frenetický potlesk vybuchl až po pauze, nutné na vzpamatování.
Dramaturgie druhé poloviny koncertu v podstatě opakovala rozvržení části první a byla také stejně působivá. I když téma textu písně Tabú kubánské zpěvačky Margarity Lecuona nepatří k idylickým, průzračná latina pro kvarteto a rytmickou smyčku odlehčila atmosféru. Stejně jako úprava blues Last Kind Worlds se znělým hlasem Harringtonových houslí, kterým pizzicato ostatních nástrojů vytvářelo hypnoticky mihotavý doprovod. Nebo Flow, adaptace hudební miniatury Laurie Anderson. K zarytí do kolektivního (s)vědomí homo sapiens tentokrát posloužila kompozice Bombs Of Beirut. Mary Kouyoumdjian v ní použila podobné prostředky jako Aleksandra Vrebalov a vlastně kdysi i Reich v Different Trains. Skladbu pro smyčcové kvarteto podložila mluveným slovem, natočenými vzpomínkami arménských příbuzných a předků. Neveselá svědectví vygradovala válečnou kakofonií.
Kvarteto nenechalo odejít publikum v chmurách. Harrington potvrdil pravdivost svého prohlášení o „skvělém publiku, pro které je radost hrát“ hned čtyřmi přídavky. Jako příjemné překvapení zazněla na čtyřnásobném pizzicatu vystavěná skladbička Ryana Browna Pinched, kterou Kronos premiérově uvedl teprve letos v dubnu. Úprava Flugufrelsarinn od Sigur Rós je možná populistická, ale právě proto se do finále hodila. A velebný nápěv švédské lidové Tusen Tankar představoval skutečný vrchol večera. Opakované ovace vestoje si Kronos zasloužil do posledního tlesknutí.
