Postila

Když se vedení vídeňského Burgtheateru rozhodlo na své scéně zvané Akademietheater uvést Sanitární den, mistrovské dílo Pavla Landovského, šel se poctěný autor podívat na inscenaci Brechtovy hry v témže divadle, aby si vybral tu pravou herečku pro roli ve svém kusu. Anebo už ta pravá byla vybraná, a on chtěl zjistit, zda je to ta pravá. Mne si vzal s sebou jako poradce. Dáma obstála. Po představení jsem Pavlovi sdělil, že „byla dobrá pro Bertolta, bude pro nás dobrá dost.“
Post illa verba dodávám, že návštěva představení začala dost krkolomně. Sotva si v bufetu objednáme nepostradatelné víno, ozývají se rychle za sebou všechna tři zvonění. Pavel do sebe svou čtvrtku stačí obrátit, já ale biblický nápoj exovat nedokážu. Přes protesty nervózního dramatika si odnáším naprosto nedopitou, pod sakem skrytou číši do prostředka první řady. Představení začíná. Zkoumaná herečka půl metru před námi hraje i vypadá božsky. Až do náhlého blackoutu. Pavel se pod pláštíkem tmy zmocní mé sklenice, jenže blackout netrvá věčně. Režisér rozsvítí vše ozřejmující reflektory. Publikum i herečka se otočí jako jeden muž na Pavla. Ten s hlavou zakloněnou si do hrdla vlévá víno z mého poháru. Nikdo se nehýbe, ani sám pijan. Pouze nápoj klokotavě mizí v jeho útrobách. Číše se zdá být bezednou.
Situace se díky nehybnosti všech zúčastněných podobá slavnému gólu Antonína Panenky docíleného rovněž ve Vídni. Panenka na kraji velkého vápna dostává míč, protivný brankář stojí mezi ním a bránou, a kolem této podivné dvojice se motají dějově irelevantní beci. Velký exekutor zdvihne špičkou kopačky balon, ten opíše vítězný oblouk nad brankářem a skončí v síti. Všichni aktéři strnou: Panenka se ustálí v záklonu, brankář coby nehybný divák pouze otáčí hlavu za míčem, udivení obránci zcepení. Zmíněná trefa, díky níž se Rapid Vídeň stal ligovým mistrem, připomíná zásah na pouťové střelnici, kdy se s chraplaným hudebním doprovodem pohnou nejdůležitější elementy v jinak nehybné kompozici. Zde jde o otočnou hlavu brankáře a „fotbalistický“ míč.
Abychom parafrázovali Platóna, exhibiční čas, který je pohnutým obrazem fotbalové věčnosti, se muzeálně ustálí. Takhle bývá inscenován závěr Gogolova Revizora. Osazenstvo scény pro větší názornost znehybní. Podobně znehybněn, ač stejně jako já pohnut, setrvává Pavel Landovský v mé hlavě, o vroucím srdci nemluvě.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *