Ad hot

Když vloni proběhla debata UNI k Milesi Davisovi (90 let od narození, 25 od smrti), říkali jsme si s kolegou Bezrem, neb se nám to zamlouvalo, že bychom zas někdy mohli něco podobného vyprovokovat. Vynoří-li se dostatečně nosné téma. To se letos zatím nerýsuje. Ale třeba přijde. Kdybychom se ovšem chtěli zaměřit vysloveně na výročí, což bychom, pokud mohu mluvit za oba, nechtěli, nebylo by nic snazšího, než se přidat ke světovým oslavám čtyř význačných jazzových „stovkařů“. Mimochodem: jak to, že čeština nepamatuje na takovéhle ultra-kulatiny jednoslovným označením? Stotiny, byť by se logicky nabízely, se nějak nechytly. Nebo to s nimi ani nikdo nezkusil? A setiny jsou zkrátka jen dílky se sta, s tím nehnem. V angličtině ovšem existuje termín centennial, a tak bychom tedy mohli, alfabeticky bráno, Elle Fitzgeraldové, Dizzymu Gillespiemu, Theloniu Monkovi a Buddymu Richovi říkat newspeakově centeniálové. Slyšíte tam tu váhu, ne? Také jde o pořádné jazzové macky. I když cent už u nás dávno vytlačil lidový metrák. Metrákoviny bych ovšem dopředu zavrhl. A metráci se zas kdysi, a nesouviselo to s hmotností, natož s věkem, říkalo dělníkům stavějícím pražskou podzemní dráhu. Zhusta značně přespolním, spousty jich dojíždělo až z východu Slovenska. Vznikl o nich v normalizačních letech dosti lživý film Lidé z metra, jímž doufal režisér předcházející nové vlny Jaromil Jireš znovu pootevřít dveře na Barrandov. A Vlasta Třešňák, s dělnickou třídou od malička familiární, k tomu přičinil komentář stejnojmenným songem (nešťastného režiséra v jeho závěru jmenovitě oslovil). Což bylo zřejmě jedním z důvodů, proč šel celý náklad alba sdružení Šafrán ze supraphonského skladu rovnou do stoupy.
Ale to jsme od našich centeniálů odbočili. Diskutovat o nich by se jistě dalo, jenomže vyjma Monka a Dizzyho toho moc společného neměli, a řeč by tedy musela jít víc o určité éře a její značné šíři. Ještě se tedy uvidí.
Letos, a i to by stálo za úvahu, je tomu také sto let od vydání vůbec prvé jazzové desky. Samozřejmě šelakové. A samozřejmě na ní ovšem nehrála černá kapela z New Orleansu nebo ze Saint Louis, nýbrž bílí nadšenci z Chicaga jménem The Original Dixieland Jass Band. I přes ten název chtě nechtě epigonští. Možná o tom tenkrát nějaký rozhořčený americký Vlasta Třešňák taky napsal písničku. Což ale známo není. Asi šla hned do stoupy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *