Captain Beefheart, 1941–2010

Autoři nekrologů se shodují: Captain Beef heart, známý též jako Don Van Vliet, který zemřel 17. prosince na následky roztroušené sklerózy, byl zcela mimořádným tvůrcem. 1_CaptainVětšinu svých rockových vrstevníků přesahoval originalitou, charakterem i šířkou záběru. Byl stejně nevypočitatelný v hudbě jako v běžném životě a patřil k výsostným individualistům. Podobně jako freejazzoví vizionáři si pravidla vytvářel sám. Když roku 1982 uzavřel svoji hudební dráhu albem Ice Cream for Crow, protože – jak tvrdil – už řekl vše, co říci chtěl, stáhl se do ústraní a soustředil se na další disciplínu, ve které vynikal: malování. Zatímco ve své hudební dráze narážel na nepochopení a čelil neustálým konfliktům, svými obrazy, z nichž některé dosáhly tržní hodnoty 50 tisíc dolarů, si získal překvapivě pozitivní renomé.
Dětství prožil v Kalifornii, díky výtvarnému talentu byl považován za zázračné dítě. Už v raném věku došel k přesvědčení, že společnost představuje tyranii, která vládne přírodě, omezuje práva jednotlivce a svoji moc upevňuje pomocí školy a výchovy. Jako teenager se seznámil s Frankem Zappou – a z jejich společného projektu, nikdy nenatočeného filmu Captain Beefheart vs. the Grunt Peo ple (jehož scénář lze dohledat na webu www.beefheart.com) se zrodilo i Vlietovo umělecké jméno.
Jeho první inspirací bylo černošské blues ve své nejsyrovější podobě. Beefheart byl pro tento žánr vybaven lépe než mnozí vrstevníci z éry britského bělošského blues. Jeho hutný, hluboko položený hlas hřímal se stejnou energií, jako bluesový klasik Howlin’ Wolf na svých nejlepších nahrávkách. Z blues pocházejí i klouzavé tóny slidekytary a Beefheartův Magic Band byl jednou z mála kapel, pro které se tento zvuk stal základním stavebním kamenem, aniž by se závazně držel bluesové formy. Sestavou Magic Bandu prošla řada renomovaných kytaristů: v té počáteční hrál Ry Cooder, v poslední Gary Lucas. Beefheart byl na své spoluhráče extrémně náročný. Lucas vzpomíná, že svůj part ve skladbě Flavor Bud se učil několik měsíců, a nakonec zmátl i renomovaného kritika Lestera Bangse, který se domníval, že v nahrávce slyší ne jednu, ale dvě kytary.

Díky myšlenkové otevřenosti Beefhearta srovnávali s free jazzem či dadaismem. Saxofon byl v té době symbolem 1_Captain_1freejazzové svobody, a i když ve studiu Beefheart používal tento nástroj střídmě, na koncertech na něj hrál s neuvěřitelnou vervou. Na svém prvním turné v Anglii roku 1966 vystoupil v klubu, pojmenovaném podle hobitovské mytologie Middle Earth: „Hrál jsem na saxofon dvě a půl hodiny, a bylo to poprvé, kdy jsem na něj hrál na pódiu. Nemohl jsem se zastavit. Neznal jsem prstoklad a jsem hrdý na to, že jej dodnes neznám.
Před novináři i veřejností Beefheart své postoje maskoval pod slupkou jinotajů a žertíků. Jedním z mála, kdo od Beefhearta získal střízlivé odpovědi, byl zmíněný Lester Bangs: „Pokud Don přisuzuje zvířatům a věcem lidské vlastnosti, je to výraz obrany proti lidskému spolku, který se nedokáže domluvit sám se sebou, stejně jako s ním … je jako Androkles, který se skamarádí se lvem, ale vidí drápy a tesáky na poslíčkovi.“ Beefheart své vrcholné dvojalbum Trout Mask Replica natočil v produkci dlouholetého přítele Franka Zappy, s nímž se brzy poté nesmiřitelně rozhádal. Jeho kariéra byla bohatá na náhlé zvraty, jeden ze svých comebacků prodělal v době new vawe a punkrocku. I když proti rockovým dinosaurům i jiným předchůdcům se tehdejší muzikantská generace ostře vyhranila, k beefheartovským genům se hrdě hlásila. Pro skupiny jako Devo či Pere Ubu, reflektující absurdní civilizační pocity, jsou disonance a bizarní kontrasty stejně důležitým prvkem jako pro mistra Kapitána. Ten byl skutečným šamanem masové kultury. Ve svém „desateru přikázání pro kytaristy“ napsal: „Musíte hrát jako topící se člověk, který bojuje aby dosáhl břehu.“ 

 Foto archiv

Přidat komentář