Smích nad světem i nad sebou samým je v Trpkých povídkách (Nakladatelsví XYZ, 2010) natolik obrozující a uzdravující, že lze knihu na čas pojmout jako breviář. Oč více jsou prozaické modlitbičky v něm rouhavé, o to větší potěchu přinášejí. Troufám si tvrdit, že velice osvěžující a očistnou koupel mohou přinést především komediantům, flákačům, máničkám, androšům či jednoduše svérázům, byvším i stávajícím. Ti všichni se totiž v povídkách Václava Koubka mohou najít (někdy jako spoluhráči, jindy jako publikum, nejčastěji jako bratři z mokré čtvrti).
Jeho humor však je, a vždycky byl, srozumitelný každému, tak jako byly srozumitelné každému renesanční taškařice, kdy se lidé o vybraných svátcích, na ulicích i v kostelech smáli a chechtali všem a všemu, co je v běžném roce žralo, dopalovalo, ničilo a ubíjelo. Koubkovo psaní tak pro ironii, poučenou životem, osobními prohrami a moudrostí nejobyčejnějších zákonů přírody a civilizace, tak přísluší k bláznovské literatuře. K jádru věci a k pointě jde většinou rovně, jako to dělal Jaroslav Hašek. Má-li ale náladu, rozvine smysly a surreálnou fantazii i tam, kde by to jeden skutečně nečekal. Pokud bychom se pokusili propadat s nějakou z povídek do zádumčivosti, nebo dokonce začít trudomyslnět, ATTENTION! ATTEN TION!, je tu jako čert na péru Joker nebo taky kulové eso (Trabant), nebo dojdeme ke katarzi natolik vřelé, že se nemůžeme než pousmát (Řádky).
Poetika vesnického humoru, která je Koubkovi blízká, se v posledních letech stále často objevuje v českých filmech a pohádkách. Blízko ke Koubkovi mají ale kupodivu třeba i kultovní Francouzi Pic Pic André s animovaným seriálem Panika v městečku. A to především prokládáním dennodenních činností na statku situačními ,šprajci‘ a zlomyslnostmi osudu, jejichž intenzita obvykle sílí. Samozřejmě, že to pak často dosáhne k řečené nadreálnosti. Ale i v ní se dá nakonec také dost dobře fungovat.
Asi nejvděčnějším zdrojem vtipů (známých už z jeho živých vystoupení) jsou Koubkovy podnikatelské záměry a porůznu upadnuvší pokusy obchodovat. Oč bohulibější záměr, jak dosíci vesmíru finanční zajištěnosti, o to tvrdší pád na zemi… Nejpoetičtěji se potom harmonikář vrací k dětství, rodině, přátelům, přírodě a rovněž k sobě samému v pochybnostech: „Bože, kdo jsem? Kam pluji?“ (závěrečná povídka Vyplouvám).
Sbírka krátkých próz je průběžně prokládána básněmi, texty k písním z právě vydaného alba Ave. Milostná a erotizující lyrika se s povídkami tak docela nesnoubí, zjemňuje však celkový ráz knížky a vrací „čtenáře-blázna“ (řečeno s Nezvalem), který se už do sytosti nasmál, k jedinému, čím si může být jist – k potřebě lásky. Do Trpkých povídek tak, zdá se, Václav Koubek nalil čistého vína.
