Návštěva pražské výstavy Damiena Hirsta (která trvá do konce srpna t. r.) má sílu velkého třesku: tak kontrastní je otesánkovsky všežravý mýtus, který kolem tohoto letos čtyřiačtyřicetiletého Brita, rodáka z Bristolu, spředla média (s vydatnou podporou ekonomické elity a samotného umělce) – a realita Hirstových prací.
Deník MF Dnes postavil jeho první expozici v Čechách dvoustránkovou slavobránu týden před vernisáží. Čtenář tu žasne nad pohádkově barevným příběhem vzorového selfmademana: zatímco na střední škole prý budoucí génius holdoval alkoholu a konzumoval kvanta drog, na přelomu 80. a 90. let rázem procitl, dospěl – a sebevědomě vykročil za svým snem. Dnes se neváhá srovnávat s Picassem, pózuje s oběšenou krávou, zaměstnává sto dvacet asistentů a svoji produkci si cení nikoli na miliony, ale na miliardy Kč. Ačkoli dodnes v řeči frekventuje sprostá slova, podle kurátora Petra Nedomy „skuteční výtvarní kritikové […] jeho dílo hodnotí jako konzistentní a kvalitní dílo někoho, kdo se dokázal prosadit v tématech, která si zvolil.“ Obdobně nanicovatý, myšlenkově impotentní komentář zdobí vstup na aktuální rudolfinskou přehlídku: Hirst prý má „statut superstar“, zaujímá „pevné místo […] na mapě globálního uměleckého světa“, přičemž jeho produkce je rázu „šokující podívané“, která má „zásadní význam pro obnovu estetického vnímání“ a defi nuje „nový druh krásy“. A Hirstova témata? Mistr prý řeší „hluboce symbolické a metafyzické otázky umění, života, náboženství a vědy“. V ten moment se návštěvník podrbe na hlavě, popřemýšlí, co kdy umění tematizovalo jiného – a pak vstoupí do sálu.
Ty sály jsou v Rudolfi nu vyhrazeny Damienu Hirstovi tři – a celkem je v nich prezentováno jedenáct prací z posledních patnácti let; obrazů i objektů, resp. instalací. Jejich primárním pojítkem, hned po instituci autora, jsou šokantní rozměrnost plus bohatá, sytá barevnost (v případě maleb) a sázka na zobrazení nepopulárních, event. tabuizovaných témat, jako jsou nemoc, utrpení a smrt (v případě instalací, resp. objektů). Jako malíř si Hirst pohrává – ovšem ani zdaleka ne objevně, invenčně, po svém – s odkazem různých poloh abstrakce, její strukturální, expresivně gestické či geometrické verze. V případě instalací a objektů je jeho výraz ještě nepůvodnější: práce jsou pojaty jako koncept, čili předchází jim ,myšlenka‘, jež má ospravedlnit, přesněji řečeno zvýznamnit a obohatit následující kreaci. Nezbývá než přitakat, ty kreace jsou šokující, zásadní, hluboce symbolické i metafyzické: kupř. obří bílý popelník naplněný vajgly a krabičkami cigaret (Nekuř! Zemřeš!), obnažená přirození jinak zahalených, a k tomu dýchajících pacientů odložených, spolu s chirurgickými proprietami, stranou operačního sálu (Ach, ty slasti klinického sexu…), souprava Malý chemik vyskládaná – hlavou dolů – ve vitríně, které dominuje převrácený kříž (Že by vědec přijal schůzku s ďáblem?). K tomu se Hirst občas pokusí koncept rozvinout groteskně-existencialistickým napětím mezi názvem díla a vyzněním díla samotného. Jenže…
Jenže je tu několik snadno čitelných momentů, které Hirstova díla devalvují na pouhou produkci, na epigonské angažmá tvůrce, jehož práce nemají ani estetickou (Je rakovina nebo leukémie krásná?), natož uměleckou hodnotu. Jednak autorovo zřejmé – plus aktuální temperaturou společenského kontextu podporované – spoléhání na samospasitelnost vnějškovosti (tedy rozměru a barevnosti plus zdánlivé provokativnosti témat), jednak jeho naivní víra v kulturní amnézii; divák, trochu znalý dějin uměleckého projevu, obeznámený kupř. s pronikavými re-kontextualizujícími pracemi Marcela Duchampa (ranou Lékárnou počínaje a pozdní realizací Étant donnés konče), se nad Hirstovými kreacemi Poslední večeře, případně Adam a Eva vystaveni neubrání smutnému úsměšku a sotva zažene podezření z velké sýrové loupeže… Damien Hirst je možná na mapě globálního uměleckého světa fi gurou číslo jedna, ale rozhodně není tím, kdo by za sebe přispěl dějinám umění osobitou myšlenkou nebo jejím výjimečným ztvárněním. Je mistrem chladné a netečné senzibility, akurátním chirurgem, jehož klinika produkuje a přičinlivě zmnožuje infantilní společností žádané asexuální, citově zmrzačené, botulinem napíchané a silikonem vyztužené krásky a krasavce. Duchamp nebo Beuys by se mu vysmáli do obličeje; Warhol by mu s úctou poklepal na rameno. Hirstovo dílo lační po tematické i výrazové všetečnosti, usiluje sevřít v náruči celý svět, jeho vědu, náboženství, život i umění (podobně jako jeho zdejší, zoufale provinční a nezralí služebníci typu Davida Černého nebo Jiřího Davida) – ale bez jakékoli oběti, s nulovým osobním angažmá.
Všechno je hra, říká cynik Damien Hirst a půlí a do formaldehydu nakládá další krávu. Hra plus zábava, na níž se dá pohádkově zbohatnout. Snad radši nepřipomínat, co takovýmto borcům zpívá do ouška Jello Biafra na prvním albu Lard – mohlo by se jim to vzpříčit v krku: „If you love your fun, die for it…“
Foto archiv