(Edgar Allan Poe: 19. 1. 1809 – 7. 10. 1849) V doslovu k Jámě a kyvadlu, v zásadním výboru z povídkářské produkce Edgara Allana Poea, publikovaném v pětasedmdesátém roce, charakterizuje Martin Hilský autora jako „literárního hypnotizéra“ – a dále rozvíjí obraz podmanivého vypravěče, jehož oči se vynořují z šerých hlubin jakéhosi delikátního, snad gotického interiéru a mocnou silou přitahují čtenáře. Na známé Poeově fotografi i z poloviny 40. let předminulého století, na překvapivě ostré a na detaily bohaté daguerrotypii, jejíhož autora neznáme, je k vidění přesně taková tvář: obličej jakoby přeťatý bleskem, dvě asymetrické půle, které k sobě poutá smyčka šátku obtočeného kolem básníkova krku.
Říkáme básníkova, neboť Poeova produkce povídkářská – v letech 1832–49 napsal celkem osmaosmdesát povídek – byla valně vynucena zvnějšku, tedy důvody existenčními. Zatím-co jeho poezie, přesná a citlivá ve své formě a bohatě symbolická, až šifrovaná v obsahu jednoznačně mystického náboje, jej provázela jako nejvyšší nutnost niterná. Dějiny však autorské preference převrátily: dvě stě let od Poeova narození (a sto šedesát let od jeho smrti) žijí zejména jeho prózy, které zřetelně těží svoji mimočasovost z novátorské syntézy romantického ducha a ironické kalkulace s očekáváním čtenáře – čili onou proslavenou „filosofi í básnické skladby“, již autor nejvýrazněji demonstroval ve skladbě Havran.
Edgar Poe otevřel svými povídkami až příliš mnoho dveří, podobně jako v dramatu Büchnerův Woyzeck (1837) a v poezii Máj (1836) Karla Hynka Máchy. A to nejen častokrát skloňovanými směry k detektivnímu příběhu, vědecké fantastice nebo hororu. Ovšem i v polohách jiných: v povídce Eleonora ještě zůstává dobový a předvádí brilantní výkres příznačně romantické projekce lidské afektivity do přírodního rázu. V Masce červené smrti nebo Skokanovi rozehrává evokativní karneval dalíovské ražby, divadlo smyslových orgií, jež na vrcholu přerve smrt. Král Mor připravuje cestu absurdní komice, zejména Jarryho Králi Ubu, a tedy ostře broušené karikatuře vrchnostenské, autoritativní zpupnosti. V Muži davu autor podniká exkurzi ke kořenům existencialismu, když modeluje prototyp člověka svíraného „strachem ze svobody“…
Abychom se však vrátili ke vstupnímu obrazu „literárního hypnotizéra“ s tváří přeťatou bleskem, je třeba připomenout povídku Pád domu Usherů (1839): fascinující portrét blouznivce, poutníka ztraceného v jiných dimenzích duše, té své i sestry-identického dvojčete – blouznivce, jehož příbytek vadne, drolí se a upadá ve stopách svého pána. V tragickém, fantasmagoricky vzníceném finále, jež obhlížíme z perspektivy vypravěče, rozetne stavení, bičované bouří, trhlina, načež následuje „dlouhý, ohlušující rachot jako výkřik tisícerých vod – a hluboký a tmavý rybník… se chmurně a teskně zavřel nad troskami domu Usherových“. Sotva najít v Poeově díle přesnější projekci rozštěpené-ho, a přesto tak vzácně jednolitého au- torského já.
Dodejme, že Edgar Poe pronikl do kontextu české literatury až po své smrti: v roce 1853 vyšly v Lumíru jeho po- vídky Zlatý brouk a Na slovíčko s mu- mií; o tři roky později se tamtéž objevily první převody jeho básní; v roce 1869 byl publikován baladický Havran. A specifická poetika bohatého, všetečného díla Edgara Allana Poea, rezonuje dodnes: jak v próze, kde mu mezi soudobými prozaiky vzdávají hold svébytnými variacemi třeba Miloš Urban nebo Patrik Linhart, tak v poezii – o tom naposledy přesvědčil sugestivní převod právě zmíněného Havrana, který v jednom z loňských čísel literární revue Weles publikoval Ivan Petlan.