„Pokud chcete mluvit s Gilem nebo Milesem, zanechte zprávu po pípnutí,“ zasípalo v telefonu. Rychle praštit se sluchátkem! Vždyť volající, tehdy mladá studentka Maria Schneider, za sebou má nanejvýš vlastní madrigaly a začátky 
hudebních studií. Píší se osmdesátá léta, budoucí skladatelka a dirigentka již zná nejslavnější aranže Gila Evanse nazpaměť, ale promluvit s ním po telefonu se ještě neodvažuje. Podaří se jí to až skrze svého učitele a aranžéra Boba Brookmeyera, který ji Evansovi představí. A Schneiderová pak po jeho boku vydrží až tři roky do jeho smrti v Mexiku (tamtéž, kde leží i Mingus). S podobnými historkami se dnes dvojnásobná nositelka Grammy příliš často nesvěřuje a její dvouhodinová prosincová přednáška v galerii HAMU byla už jen tím výjimečná; ostatně jako samotný fakt, že se Milanu Svobodovi podařilo minnesotskou rodačku do Prahy vůbec přivézt. Sice samotnou a bez jejího hvězdného bigbandu, zato o to vstřícnější. Tím spíš, že všechnu plachost dnes Schneiderová dávno nechala za sebou. Platí za ohromně energickou dirigentku, která do svých skladeb vkládá všechny prožitky. Jak se ostatně během svého vyprávění svěřila, v základu mnohých z nich je nejprve tanec (ke kterému mají energické kompozice Schneiderové svými pohyby blízko) a teprve poté hudba. Představit si Schneiderovou, jak s otevřenými okny tančí piruety ve svém bytě kdesi vysoko nad newyorskými ulicemi, je jistě veselé. Ale není to o nic méně pravděpodobné než obraz skladatelky, která den co den chodí poslouchat ptáky do Central Parku a na této své lásce později vystaví i skladbu Cerulean Skies (Grammy 2007 za nejlepší instrumentální kompozici). Zcela nejsilnějším zážitkem ale bylo vidět Schneiderovou druhý den na pódiu Rudolfina. Ke slovu se dostala až ve druhé části koncertu; tu první vyplnily premiéry nových věcí od Milana Svobody a Karla Růžičky pro Rudolfinum Jazz Orchestra, tedy v základě dechovou sekci České filharmonie s jazzovými sólisty, a ještě trojdílný melodram Emila Viklického s názvem Tajemství člověka podle Dopisů Olze. Schneiderová proto dostala prostor jen pro pět svých skladeb, víc by však s orchestrem nejspíš ani nestihla nacvičit. Hudebníci je přesto zvládli špičkově; od lehce brazilských motivů v Choro Dancado a Danca Ilusoria po Schneiderové citlivou adaptaci milostného motivu Alexe Northa z filmového Spartaka. Vrcholem koncertu ovšem byla Hang Gliding, kompozice napsaná z brazilských pocitů a zážitků přistoupání do nebes na závěsném kluzáku. Ve všech případech podal orchestr výborné výkony, ať už coby celek nebo třeba při sólech saxofonisty Rostislava Fraše. Přesto by to chtělo vidět Marii Schneiderovou s jejím vlastním bigbandem, v němž figurují hvězdy jako tenorsaxofonisté Rich Perry a Donny McCaslin nebo trumpetistka Ingrid Jensen. Doufejme proto, že pouze z třetiny zaplněné Rudolfinum neodradilo případné zájemce o pořádání plnohodnotných koncertů Schneiderové orchestru, o čemž se velmi živě spekulovalo v zákulisí. A i kdyby: takhle silné zážitky se zkrátka jen tak nevytratí.
