Když se zeptali Gertrudy Steinové, proč má tolik ráda Picassovy obrazy, spisovatelka prý odpověděla: „Proto, že se na ně ráda dívám.“ Podobně já se rád dívám na fixové kresby Ladislava Jirotky. Jeho příběh by mohl stát modelem kronikářům art brut nebo naivního umění: stačilo před osmi lety zaostřit na detail ve filmu Ohňostroj japonského režiséra Takeshiho Kitana – a zrodil se kreslíř, který si překvapivě záhy našel svůj autentický a okamžitě rozpoznatelný styl.
Technikou má Jirotka blízko k pointilistům: jakkoliv jeho kresby působí spontánně a hravě, jsou výsledkem přesného rozvrhu plochy a soustředěného nanášení základních stavebních jednotek obrazu – miniaturních barevných obdélníků. Jasné a teplé barvy ve spojení s oblými tvary, kterým dominuje kruh, nacházejí adekvátní potravu v motivech z říše rostlin a živočichů. Oblíbeným prostorem Jirotkových obrazů jsou bujná džungle, savana, ale i širá žluť pouště či běloba ledové pláně. Za aktéry, kteří vystupují v jednotlivých rozmarných scénách, kreslíř vybírá hady a papoušky, jindy bůvola, velblouda nebo psí spřežení. Člověk je kdesi vzadu, jaksi v druhém plánu – a většinou jako host; v těchto obrazech je doma divočina.
Jirotkovi se podařilo do svých prací uložit stopy magické energie primitivního umění australského, afrického nebo jihoamerického: jeho kresby jsou koncentrátem subtilního humoru, lyrického tajemství a nadšení z rodícího se obrazu. Ale je v nich i aktuální postmoderní hra: citace van Goghovy noční oblohy, náměty vypůjčené od Rousseaua, Modiglianiho, Balthuse. Tím Jirotkovy fixarely překvapivě samozřejmě mažou hranici mezi tzv. nízkým a vysokým uměním. Je to záměr, je to náhoda, je to další kolo hry, je to stylizace? Nevím. Ale rád se na kresby Ladislava Jirotky dívám.
P. S.: Výstava Ladislava Jirotky Fixace je do poloviny června k vidění v galerii kavárny Obratník (J. Plachty 28, Praha 5).
