Jmenuje se Katalpa (tedy jako ta městská dřevina, která nejlépe „snáší suché a chudé hlinitopísčité až hlinité půdy“) a do titulu své prozaické prvotiny vložila otázku: Je hlína k snědku? Narodila se v roce 1979 v den podzimní rovnodennosti a na záložce o sobě tvrdí, že „je vdaná, píše, studuje, učí se vycházet sama se sebou“. A patrně z důvodu, že „v mládí je třeba katalpy chránit před mrazy“, jak dál uvádí encyklopedie, sepsala ,vývojovou‘ novelu na téma hledání a přijímání vlastní identity, respektive umění poznat a vyslovit své jméno.
Jakuba Katalpa je zjevení: i když ani ne tak pro téma, které si vybrala, jako spíš pro samozřejmost, s níž do textu vpouští své naprosto osobité a podmanivé vidění – a stejně tak pro magicky přesné a naléhavé rytmizování své prózy, kterou pojala jako rychlý sled deníkových zápisů, občas otevřených formálnímu experimentu (jeho vrcholem je sedmistránková dada-báseň poskládaná jen z desítek poeticky znějících názvů různých barevných odstínů). Samotný příběh má několik vrstev a odvíjí se v dynamických, skoro holých větách: děj otvírá sugestivní průhled do minulého života a uzavírá hrdinčino ztotožnění se svojí nynější inkarnací; čas mezi tehdy a teď pak vyplňuje především tělo a jeho pochody a funkce, respektive stále bdělé a aktivní smysly, jimiž Katalpino alter ego ohledává sebe, svého přítomného manžela, ale také rekonstruuje obrazy „svých mrtvých“: prarodičů, bývalého přítele Miša, jenž statoval jako ,živá socha‘ v galerii, gauguinovsky radikálního profesora z umělecké školy nebo důvěrné a podobně senzuální kamarádky Blanky. A jsou to výhradně nynější a minulé pohledy, doteky, chutě, záslechy a nasáté pachy – tedy mimoverbální prostředky komunikace, které dívce (zvolna dozrávající v ženu) poskytují relevantní informace jednak o osobních dějinách a jednak o světě – vždyť „si mé tělo pamatuje víc než já“. I když s kategoriemi času a prostoru, potažmo s hranicemi mezi skutečností, bdělou fantazií a snem, autorka žongluje suverénně – a jak je jí libo.
Jakuba Katalpa logicky preferuje komorní prostředí před exteriéry: dějem zatěžuje především byty, dopravní prostředky nebo bary, z nichž na stránky knížky dosedá veškerá konkrétnost a hmotnost přítomných předmětů – v řádcích se kupí přesné výčty a detailní popisy jejich konstelací, stejně jako tušení narativní potenciality, kterou spontánně zpoetizované objekty ukrývají ve svých vnitřnostech. Jenže Katalpa eviduje nejen s citlivostí, ale zvláště v případě pragmatického manžela, toho „mrtvého mužika“, si její hrdinka vypomáhá subtilní ironií a lehkým cynismem – před ním zůstává zamčena, zatímco animálnímu Mišovi, fatálně posedlému přesným rozlišováním odstínů barev, anebo Blance, nekonečně vábené krvavým masem čerstvě zabitého zvířete, otvírá dveře ke své autenticitě dokořán. Její bytost má v sobě cosi šamanského: jako by se v soustředěných kruzích propadala skrz různé civilizační etapy k onomu kdesi vespod, na samém dně tančícímu temnému ,divochovi‘. Své jméno – Nina – najde až na posledním řádku knížky – po scéně, kdy její tělo symbolicky vyzvrátí veškerou svoji minulost a v jejích útrobách prvotní vesmírný průvan zahvízdá maximu: „Pácháme činnosti zapsané v lidech od počátku, jíme a vyprávíme.“ Novela Je hlína k snědku? je dílem spisovatelky výjimečně zvídavého a probuzeného pohledu, tvůrkyně s naprostou literární autonomií. Zvláštně evokativní způsob psaní a vtahující nálada její sotva stopadesátistránkové prvotiny (vydané pražskou Pasekou) umožňuje Katalpě vtisknout poezii souloži i smrti – aniž by přitom k čemukoliv nebo komukoliv odkazovala, aniž bychom její text měli tendenci převádět na vzory. Tahle Katalpa se před mrazem jistě ochrání sama…
