Mám neustále v živé paměti, jak nás svého času oslovily parafráze staré čínské poezie, kterou pod souhrnným titulem Zpěvy staré Číny ve třech knihách připravil Bohumil Mathesius a vydal Melantrich. Mathesius se v jejich souborném vydání z roku 1950 svěřil, jak nelehké je převádět původní předlohy do češtiny: „V našem případě nelze, po mém soudu, než parafrází být práv jazykovým a časovým odlišnostem mezi starou čínskou kulturou a českou poetikou z druhé čtvrti dvacátého století, odlišnostem v stavbě jazyka i v stavbě veršů. V našem případě bylo nutno překládat věci nejprve do jejich praformy, lyrického prajazyka, a odtud a na této základně budovat. Je to dlouhá a obtížná, ale jediná cesta k poznání a vyrovnání s poezií tak těžké specifické váhy, jakou je poezie staré Číny.“
Na Mathesiovy převody vzpomíná v úvodu ke své knížce Ohlas Li Poa, vydané v nakladatelství Oftis v Ústí nad Orlicí roku 2008, i Zdenka Bergrová. Sice pro ni znamenaly určitou inspiraci (vedle parafrází Ferdinanda Stočese), její mnohaleté úsilí vyrovnat se s Li Poem (701–762), které ji stálo „mnoho marného úsilí a marných slz,“ se však jeví jako ohlasy s příklonem na vlastní pojetí. Li Po, kterého samozřejmě najdeme v jakékoli antologii staročínské poezie, protože jí vévodil, byl pro Bergrovou tematickým východiskem, nicméně zpracování je výrazně jejím dílem. Uvědomuji si samozřejmě, že nikdy v obdobných případech nemůže jít o věrný překlad, připadá mi však, že Bergrová do svých většinou lakonicky krátkých básní vtělila i něco ze svého vlastního nitra, že tu jde o propojení předlohy s osobním údělem (bez ohledu na mužský rod lyrického hrdiny). Anebo o symbiózu obojího přístupu. Dokladem může být báseň O krátkosti života: „Den uletí – je krátký. Ani století neplyne zpátky. Obloha rozprostřela – bezpočet let. Jsou jak střela. Jinovatka dívce do vlasů úběl utká pro krásu? Bohatý, slavný chci být? Ne, jen čas mít – a ten zastavit.“
Vyzývána kolegy k této práci a jinými zase od ní odrazována, uvědomovala si autorka veškerá úskalí protikladnosti čínštiny a češtiny, ale peripetie zoufalství i nadějí, trvající od poloviny šedesátých let minulého století, nakonec korunovala sličná knížka se souznějícími ilustracemi Věroslava Bergra. Knížka, k níž se čtenář bude vracet, protože vypovídá o životě, o přírodě, o přátelích, o zřejmém opojení dívkami či vínem, o společnosti. Jednotlivé poetické střípky jsou vycizelovány do přímočaré střídmosti, do lehce načrtnutého poselství („V příkopu hradeb voda cíl obtéká, úspěch i kletby, těm padat na lep je osud člověka.“), nic tu není překumštováno, nadsazeno, zrozvláčněno, ale ani do mechanického stereotypu zpoetizováno. Tím úderněji verše vyznívají, čím jsou lakoničtější, přes dobovou ambaláž jim svědčí modernost jazyka. A to základní poselství? Vidím je v dvojverší: „ať pošlem do oblak starosti jepic “.
Jsem rád, že se básnířka a překladatelka Zdenka Bergrová (1923–2008), bývalá redakční spolupracovnice deníku Mladá fronta (toho původního!, jak vždy zdůrazňovala), této své knížky dočkala a mohla ji i představit na setkání bývalých kolegů z Mladé fronty (té původní, založené hned v máji 1945, zdůrazňuji). Své sbírky poezie Jedinému čtenáři, Leťte, ptačí nohy či Slova noci mohla vydat až v devadesátých letech minulého století, kdy měla za sebou nespočet překladů děl Dostojevského, Jesenina, Lermontova, Pasternaka, Puškina, Verlaina a dalších. Ohlas Li Poa její dílo uzavřel. Bylo na ní vidět, že si sama této knížky hodně cení. Ale mám dojem, že si jí budou cenit i dnešní čtenáři.
