Jazzový kvartet dvou přátel z dětství z Greenwich Village

Abraham Burton, jehož kořeny sahají do Belize, vyrůstal spolu s kamarády Ericem McPhersonem a Nasheetem Waitsem v rušných ulicích Greenwich Village. Hudba ho začala neudržitelně přitahovat v době, kdy tehdejší jazzové kluby díky svým příznivcům pravidelně představovaly jazzové velikány, k nimž patřili například Art Blakey, Max Roach, Richard Davis, McCoy Tyner, Barry Harris, Billy Higgins, Freddie Waits, Sonny Rollins a Elvin Jones. Burton se rozhodl jazzový styl bedlivě prozkoumat, a proto vstoupil na střední hudební a hereckou školu Fiorella H. LaGuardii, kde studoval pod vedením hudebního mistra Justina Dicioccia. V roce 1989 Dicioccio vybral a obsadil Burtona pro altovou roli v hvězdném kvintetu, který byl později časopisem Downbeat vyhlášen nejlepším jazzovým combem. Burton navíc obdržel cenu za vynikající sólový výkon. Ve stejném roce se zúčastnil soutěže McDonalds Jazz Combo Competition a v triu, jehož členem byl také Eric McPherson, ji vyhrál.

Abraham pokračoval v soustavném studiu pod bdělým dohledem proslulého jazzového velikána Jackieho McLeana na University of Hartford’s Hartt School of Music, a studia v oboru hudební interpretace završil červeným bakalářským diplomem. A právě tady, při intenzivní práci s McLeanem, objevil Abraham význam historie jazzu. „McLean mě navedl k tomu, abych studoval rodové kořeny…”, snad vědomě připravoval Abrahama na příští kapitolu jeho hudebního směřování.

Profesionální hudební kariéru zahájil Abraham po boku proslulého bubeníka Arthura Taylora. Během pěti let s „Taylor’s Wailers“ Burton prohlašuje:„Naučil jsem se toho od A.T. o muzice strašně moc. Pochopil jsem, co je to melodie, jaký je smysl pomlky, co je to frázování, swingování…jak naslouchat a zároveň hrát, jaký zvuk má mít kapela…“ Burton se podílel na nahrávkách „Mr. A.T.“ a „Live at the Village Vanguard“, vydaných u Verve Records, začal cestovat po Evropě a vystupovat v proslavených newyorských klubech, například ve Village Vanguard, Blue Note, Sweet Basil, Condons a Birdland.

V roce 1994 sestavil vlastní kapelu s názvem „The Abraham Burton Quartet“ a s ní nahrál alba „Closest to the Sun“, „The Magician“ a „Cause and Effect“. Poslední z nich vzešlo ze spolupráce s bubeníkem Ericem McPhersonem a stálo za ním vydavatelství Enja Records. Skupina si svými úspěchy zajistila výjimečný mezinárodní ohlas a vyšlapala si tak cestu k pravidelným zakázkám v zámoří i koncertům v Rakousku, Portugalsku, Norsku, Izraeli, Francii, Itálii, Malaysii, Německu, Španělsku, Slovinsku, Holandsku, Japonsku, Anglii, Dánsku, Irsku, Finsku, Nizozemsku, Švédsku, Švýcarsku a na Panenských ostrovech. Přijala též pozvání k vystoupením na různých přehlídkách, například na North Sea Jazz Festival, The Moors Jazz Festival, The JVC jazz Festival, the Panasonic Jazz Festival a Pori Jazz Festival.
Abraham přisuzuje značnou část svého úspěchu zkušenostem, které posbíral během koncertování a nahrávání s mistry v tomto oboru, i tomu, že se mohl sblížit s četnými zkušenými hudebníky, jakými byli například Roy Haynes, Louis Hayes, Walter Bishop jr., Horace Tapscott, Kenny Barron, Jimmy Smith, John Hicks, Santi Debriano, Bill Saxton, Gary Bartz, Victor Lewis, Michael Carvin, Mulgrew Miller, Steve Nelson, Cindy Blackman, Ray Drummond, Terumasa Hino, Billy Hart, Peter Washington, Conrad Herwig, Steve Davis, Grisella Oliphant, Rein De Graff, Nasheet waits, Eric McPherson, Eddie Henderson, David Murray, Antoine Rooney, James Carter, Yosuke Inoue, James Hurt, Marc Cary, Sam Newsome, Duane Eubanks, Winton Marcellus, Roy Hargrove, Wallace Rooney, Donald Edwards, Mark Whitfield, Cyrus Chestnut a Christen McBride.

Od roku 1998 do současnosti je Abraham Burton součástí Mingusovy rodiny. Nahrával a koncertoval po celé Evropě, v Asii a ve Spojených státech, a to jako člen všech tří kapel (Mingus Big Band, Mingus Dynasty a Mingus Orchestra) po boku největších hudebníků současné doby.

V posledních letech se dal Burton znovu dohromady se svou partou z dětství, s Nasheetem Waitsem a Ericem McPhersonem a vzniklo tak unikátní trio s názvem „Ethereal Base“. V této sestavě si můžeme vychutnat extrémně citlivý a rytmicky hypnotický dialog mezi Waitsem a McPhersonem, zatímco bezbřehé tóny Burtonova saxofonu se dráždivě linou nad hnací silou bicích a střídavě vyvolávají a uvolňují napětí. Je to fascinující dílo, které je nutné zažít.

Burton stále aktivně koncertuje a nahrává s kvartetem „Abraham Burton & Eric McPherson“ s kterým vystoupí v Praze. Jedná se o prudkou a dynamickou sestavu, v jejímž čele stojí David Bryant, mladý odvážný pianista s neobyčejně vyspělou vnímavostí, a Dezron Douglas, jeden z nejmuzikálnějších a nejvyhledávanějších současných hráčů na basu. V průběhu let si Abraham Burton vybudoval renomé jako vyzrálý skupinový hudebník i temperamentní sólista. Přičteme-li ke zmíněným kvalitám ještě bezchybný a podmanivý zvuk a styl, bude zřejmé, že jeho hudba na sebe strhne pozornost každého posluchače.

Eric McPherson se narodil a vyrostl v New Yorku. Hudba jej obklopovala od dětství, neboť jeho narození byl přítomen jeho kmotr Richard Davis, velikán mezi jazzovými basisty. A byl to právě on, kdo navrhl, aby se chlapec jmenoval po Ericu Dolphym. Již v necelých třech měsících věku ho jeho matka, vynikající tanečnice a jazzová choreografka, brávala s sebou přivázaného v popruhu na zádech na zkoušky a představení. Do širokého okruhu jejích přátel patřilo mnoho bubeníků i dalších významných jazzových umělců, například Max Roach, Michael Carvin, Charles Moffett a Freddie Waits. Není divu, že Eric mlátil do hrnců a pánviček dřív než začal chodit. Když mu byly tři roky, řekl Elvinu Jonesovi, dalšímu z kruhu rodinných přátel, že se rozhodl být bubeníkem. Do osmi let se učil hrát sám na bicí půjčené od Charlese Moffetta. Ve dvanácti se pustil do sedmiletého soustavného studia pod vedením Michaela Carvina, mistra bubeníka a skvělého učitele. Během jediného roku už jammoval s kamarádem Abrahamem Burtonem (dnes významným saxofonistou). Společně začali hrát nejprve na ulici a na shromážděních proti apartheidu, a brzy se připojili k mladému Nasheetu Waitsovi (nyní skvělému bubeníkovi). O rok později už vystupovali na pódiu jazzového divadla Barryho Harrise.

Zhruba ve stejné době se Eric dostal na LaGuardia High School of the Arts, prestižní školu pro nadané studenty. Brzy byl vybrán do kapely All City High School Big Band a zažil tak svůj debut v Carnegie Hall a Lincolnově centru. Několikrát byl vyhodnocen jako nejlepší sólista.

V závěru studií jej Michael Carvin, jeho pedagog, doporučil k Jackiemu McLeanovi. Výsledkem bylo plné stipendium ke studiu na institutu Jackieho McLeana na Hartt School of Music na Hartfordské univerzitě. Ještě v době, kdy studoval, pozval Jackie Erica do svého kvartetu, kde spolu s sním hráli dále Rene McLean, Alan Palmer a Nat Reeves. Příštích patnáct let, do nedávné smrti Jackieho, byl Eric jeho bubeníkem, a kráčel tak ve významných stopách bubeníků formátu Michaela Carvina Billyho Higginse, Jacka DeJohnetta a Tonyho Williamse. Během těchto let Eric nahrál dvě CD s Jackiem McLeanem a vystupoval s ním na hlavních pódiích a při zásadních událostech po celém Dálném východě, Středním východě, v Latinské Americe, Evropě, Karibiku a ve Spojených státech.
Kromě koncertování a nahrávání s Jackiem McLeanem vystupoval také s velkou škálou jazzových velikánů, mezi kterými byli například Pharaoh Sanders, Andrew Hill, Richard Davies, Claudia Acuno, Jason Moran, Greg Osby a Avishai Cohen.

David Bryant – klavírista, skladatel a multiinstrumentalista David Bryant je umělec světových parametrů. Jen málokdo by se dnes mohl srovnávat s jeho hudební všestranností, originalitou a citem. Hluboké znalosti jazzové tradice a dalších hudebních stylů se v jeho podání propojují s jedinečným pojetím hudby a zvuku. Po vyslechnutí alb Of Song Marcuse Stricklanda a Outlook Steva Davise se nelze divit prudkému vzestupu Davida Bryanta k vrcholu jazzové scény.
David Bryant se narodil v roce 1983 v Brooklynu. Rodina výrazně podporovala hudební vzdělání dětí, a tak David začal hrát na piano už ve čtyřech letech. V osmi letech se účastnil místních nejprestižnějších hudebních soutěží ve hře na klasický klavír, například soutěží BACA a Queens College Festival of Music. Později začal hrát také na cello a trumpetu a při vystoupeních se studentskými symfonickými orchestry i s komorními hudebními programy hrával na všechny tři nástroje. Výsledkem bylo jeho přijetí na renomovanou LaGuardia High School of Music and Arts v New Yorku. A právě tady se začal zajímat o jazz.

Ještě v době studií na LaGuardia se David zapojil do Senior Jazz Band, All-City Jazz Band a dalších hudebních uskupení. V soutěži Essentially Ellington pořádané Lincolnovým centrem byl vyhlášen nejlepším sólistou, přizván byl i k účasti na jazzovém festivalu v Monterey. V závěru studia byl vybrán nadací Grammy do orchestru All-American Jazz Big Band. V roce 2001 dostal stipendium ke studiu na New England Conservatory v Bostonu. Z této příležitosti vytěžil maximum a brzy se stal stoupající hvězdou na zdejším jazzovém nebi. Stal se členem Boston Jazz Reparatory Orchestra (BJRO), každý týden hrával ve Wally’s Café a v Jordan Hall a zároveň vystupoval i v jazzových klubech Ryles a Regatta. V roce 2005 absolvoval s červeným diplomem v oboru jazzová interpretace.

Po návratu do New Yorku se David Bryant okamžitě prosadil. Můžeme ho slyšet v roli sidemana například na albech Outlook od Steva Davise, Jade Tongue od Jena Shyua, Continuum od Erica McPhersona, Of Song od Marcuse Stricklanda, Future od McPhersona & Abrahama Burtona, ale třeba i na soundtracku k filmu The Leatherheads (Tvrdé palice). Na pódiu vedle něj stáli například Christian McBride, Ravi Coltrane, Roy Haynes, Dave Holland, Wynton Marsalis, Delfeayo Marsalis, Louis Hayes, Steve Coleman, Kenny Wheeler, Bob Brookmeyer a Jimmy Heath. V těchto i jiných uskupeních se pravidelně objevoval na nejrůznějších festivalech, v koncertních sálech i v hudebních klubech po celém světě. Mohli jste ho vidět na North Sea Jazz Festival, Pori Jazz Festival, Stockholm Jazz Festival, Canary Islands Music Festival, Jazz on the River v St. Petersburgu, Guimarães Jazz Festival v Portugalsku, jazzovém festivalu v Monterey, v Carnegie Hall, House of Blues and Jazz v Šanghaji a na dalších mezinárodně vyhlášených pódiích. V současné době žije v Brooklynu a pracuje na vlastních nahrávkách, kde uplatňuje své kvality jako skladatele, producenta elektronické hudby a multiinstrumentalisty.

Derzon Douglas – basista, skladatel, vedoucí kapely, pedagog se narodil a vyrostl v Hartfordu, v Connecticutu. Na kontrabas začal hrát v útlém věku devíti let. První hudební zkušenosti získal v kostele, kde se ve dvanácti letech připojil ke gospelovému kvartetu svého otce Altona Douglase. Protože byl Dezron synovcem legendárního jazzového bubeníka a skladatele Waltera Boldena, byl obklopen hudbou po většinu svého dětství. Jackieho McLeana potkal, když mu bylo sedmnáct a zapsal se do jeho kurzů afroamerické hudby na University of Hartford. McLean, který dnes již nežije, byl od prvního setkání důležitým pilířem Dezronova života. Po absolutoriu institutu Jackieho McLeana (kde studovali také Nat Reeves, Steve Davis a McLean) začal Dezron koncertovat a nahrávat s takovými veličinami, jakými byli například Michael Carvin, Pharoah Sanders, Cyrus Chestnut, Branford Marsalis, Rene McLean, Steve Davis, Kenny Garrett, Jon Faddis, Nicholas Payton, Carl Allen, Winard Harper, Abraham Burton, Eric McPherson, Alan Jay Palmer, Joe Farnsworth, Eric Alexander, Andy Bey, Kevin Mahogany a mnoho dalších úžasných hudebníků. Klasická afroamerická hudba se líbila, a tak díky ní procestoval Dezron celou zemi a dostal se až za hranice. Ocitl se tak v Itálii, Francii, Estonsku, Finsku, Portugalsku, Španělsku, Nizozemsku i v Karibiku. V roce 2000, v době, kdy byl na akademii, spoluzaložil s hudebníky podobného ražení septet s názvem New Jazz Workshop of Hartford, CT. Skupina, jejíž všichni členové současně i komponují, vystupuje po celém území tří sousedních států New Jersey, New York a Connecticut.