Jen dálky nesou odpovědi…

Básník Karel Zlín vydal novou knihu poezie.
Nová kniha básníka Karla Zlína (1937), debutujícího už v roce 1969 sbírkou Hledán a od roku 1976 trvale žijícího v Paříži, dostala titul V očích Gorgony / Dans les yeux de la Gorgone. Vyšla sice v prosinci 2006 ve Francii, v nakladatelství Le dormeur du val (čili Spáč z údolí) – avšak většina textů, které autor do tohoto svazku o sto dvaceti osmi stranách shrnul, je publikována v českém jazyce; některé texty jsou tištěny zrcadlově, tedy česko-francouzsky, a několik dalších zůstalo pouze ve francouzské verzi; nicméně především těch, které čtenář Zlínových knih zná z jeho předchozího souboru krátkých próz vydaného v Čechách, z publikace V kraji oxymoronu (Host, 2003).
Tak jako předchozí titul i ten nynější vtahuje do hry také druhou tvůrčí polohu autora: jeho kresby a sochy. Zatímco V kraji oxymoronu poslední oddíl (Stéla a znak) budoval z chaosu novou abecedu, z níž následně vystoupilo několik výjevů propojujících deformovaná tělesná torza s animálními motivy, načež se postupně ony konkrétní tvary rozpadly v další zárodečnou hmotu – knihu V očích Gorgony uzavírá série černobílých kreseb, antikizujících či staroegyptským tvaroslovím inspirovaných portrétů, opět deformovaných, tentokrát víc v kubistickém duchu, ale zároveň rozvíjených v ornamentech, zdobených jednoduchými geometrickými detaily. Soubor tváří, či spíše masek, neboť skrz některé prázdné oční důlky zahlédneme už jen bělobu papíru, propojuje monumentalitu se smyslovostí: tedy jakoby v čase vzdálené, nezúčastněné či v robustnosti strnulé prvky (oči, nos, celek tváře) s konkrétním, chvějícím se „masem“ tělesného detailu (rty). – Pokud jde o Zlínovu sochařskou práci, ta se zrcadlí jednak ve fotografických předělech mezi jednotlivými oddíly (jde o celkové záběry i výseky z jeho dvou nejznámějších soch: Sluneční bárkaAntropomorfní architektura) a jednak v přímých zmínkách a ohlasech roztroušených v názvech i uvnitř samotných básní (tituly básní Sochy, Sochař; poukazy na „modelování“, „nástroje“ atp.).
Ve výchozím bodě textů shrnutých pod titul V očích Gorgony (většinou psaných v letech 2005 a 2006) stojí tentýž pojem, který Karel Zlín vsadil do názvu své předchozí knihy – oxymoron, čili představa, že každý jev i každá bytost má svoji přivrácenou a odvrácenou stranu, své světlo a svůj stín, a teprve s jejich „uzavřením v kruh“ ustává nutnost pohybu „dál a dál / až za poslední břeh“. Přítomnost básník vidí jako ,stín‘, jako dobu pozdní a rozvratnou, jako dějinnou etapu zahlcenou krví a padající do nejčernější noci, kde duch strádá nedostatkem své základní potravy, tedy náhody a tajemství, jež je pro něj „věčnou nezbytností“. Proto reflektuje a ve svém verši rozvíjí především ozvy, které k němu doléhají z pomyslného protisvěta, resp. z odvrácené strany skutečnosti, z jejího zákulisí. „Jen dálky nám někdy nesou odpovědi,“ vyslovuje Zlín svůj leitmotiv – a to jak dálky vertikální, čili časové, tedy návraty k prazákladním podobenstvím, mýtům, těm prvotním jistotám, od nichž se ve variacích odvíjejí veškeré dějiny, tak dálky prostorové, táhnoucí se odsud až k čáře horizontu, kde se země stýká s nebesy. Dojít k oxymorické jednotě, kterou můžeme pojmenovat Orient či prostor ,za‘, anebo tuskulum, v jehož bezpečí lze přecházet „z jazyka do jazyka / z věku do věku“ a kde „každá naše smrt / je vždy jen dalším procitnutím“, ovšem vyžaduje fyzické i duševní úsilí; proto básník obdivně vyvolává jména těch, kteří si úděl „věčných běženců“ dobrovolně vybrali – a na své cestě padli (Nerval, Mácha či Blatný).
Zmíněný kontrast mezi nadosobní monumentalitou a detailem, který probouzí smysly, platí nejen v kresbách, kterými autor knížku doprovází, či lépe analogicky dotváří, ale také v případě textů. Od abstraktních tezí, opakovaně vyslovovaných za pomoci odkazů a citací, resp. autoodkazů a autocitací, a formulovaných především v prvním a nejrozsáhlejším oddílu (V očích Gorgony), sestupuje Karel Zlín k reflexím vlastní senzuality, ke svému konkrétnímu životu a osudu – a to v některých básních v prvé, ale předně v druhé části sbírky, sublimujících, byť mnohdy stále jen mezi řádky, autentický prožitek ztráty vlasti (texty Exil, Vlast, Má země mizí aj.) a umírání matky (oddíl Poslední slova mé matce). Zvlášť při práci s tématem ducha, pozvolna prchajícího z těla, „vzpomínek“, jež „mé matce už čas / rozvanul“, nastavuje Zlín čtenáři i svoji druhou tvář – z nadosobního mýtotvorce je náhle osobně zaujatý romantik, který z klobouku paměti tahá lyrické, modří máku barvené obrazy z dětství prožitého na Zlínsku a konfrontuje je s přítomným „Nic“. I v tomto oddílu je výchozí obraz „syna, který ztrácí svou matku“ zesilován a zvýznamňován variacemi: básník oživuje vzpomínku na mrtvého otce, strýce, ale i Jana Zahradníčka a znovu Máchu, případně přizve do děje celý chór chmur a rozkladu „obyvatel“ nekropole na pražských Olšanech.
Karel Zlín nemá v české poezii vznikající po roce 1989 mnoho duchovních blíženců – a to jak pro svoji neochabující soustředěnost na ideu „života“, který se „jednoho dne / spojí s dávnou legendou“, tak pro výrazové rozpětí, jež je schopen své myšlence vtisknout v rámci jediné knihy. Snad je možné letos sedmdesátiletého básníka (a kreslíře a sochaře) zahrnout do skupiny tvůrčích solitérů, jako jsou Gustav Erhart, Jan Suk či Miroslav Olšovský – i když je třeba ty autory, kteří ve své poezii autenticky objevují nové břehy, někam zahrnovat či zařazovat?

Přidat komentář