Kde jsou ty doby, kdy jsme v Roxy prvně viděli a slyšeli Phila Mintona (tenkrát ještě s Tomem Corou) a mohli s překvapením vychutnávat jeho vokální akrobacie. Dnes Minton vede své workshopy snad po celém světě, a tudíž se vyrojilo i dost jeho následovníků a následovnic. A protože konkurence je značná, tito alumni se předhánějí v razanci, hlasových vymyšlenostech a neobvyklostech. Myslím, že CD Fast Talk zprvu zarazí i poučené příznivce takovéhoto vokálničení, takže se otáže sám sebe: nejde už jenom o schválnosti? Ale pak poslouchá dál a odpoví si záporně. Nejde. Představme si alespoň letmo oba protagonisty alba. Kay Grant pochází z Brooklynu, ale drahný čas už je skálopevná Londýňanka. Vystudovala hru na housle a fl étnu, zpívala, kde mohla – od chrámového souboru po operu. Spolupracovala v newyorském downtownu s kdekým od Johna Zorna přes Elliotta Sharpa po Shelley Hirsch, hrála v rockových souborech na basovou kytaru, ale myslím si, že v širší známost ji může přivést až tato deska. Klarinetista Alex Grant je pravověrný Londýňan odjakživa a mohli jsme ho slyšet jak na vlastních deskách, tak s Lolem Coxhillem, Simonem H. Fellem či Eugenem Chadbournem nebo s London Improvisers Orchestra a Oxford Improvisers, jeho renomé dnes je tedy značné. Rušný a spádný rozhovor, který tu spolu vedou, je vypreparován a sesazen z vystoupení na koncertech v londýnských klubech v letech 2008 až 2010 a z živých nahrávek ve studiu v roce 2011. Má nejenom rychlý spád; jde tu o setkání (někdy i souboje) dvou excentriků, jejichž projev se prolíná, vzájemně vybočuje a opětovně sbíhá, klokotá, probíhá od povlovnosti až ke smršti, od meditování po zvukovou skrumáž. Nelze vlastně jednoznačně charakterizovat ani jednu z deseti nabídnutých improvizací, protože proměnlivost přístupů a souzvučností probíhá nejenom mezi nimi, nýbrž i uvnitř jednotlivých eskapád. A tak tu slyšíme všechny myslitelné (a nemyslitelné) polohy od táhlosti a melodického vyzpěvování přes hlučení, chrutí, švadronění, dyndání, překřikování, ječení, štěkání, mečení, kvokání, kvákání, mrouskání, repetění, klokotání, pištění, škvrčení a dalších kočičin (v žádném případě kočkopsů!) až po hru na honěnou, pohybující se od nejhlubších hloubek po nejvyšší výšky. Profi l vokalistky hovoří o její inspiraci od jazzu, rocku po jánevímco, obávám se však, že o to tu vůbec nejde. Více než o hledání hudebních inspirací musíme myslet na aprílové střídání nálad od vyhrožování po smiřování. Tito dva zvukoví absurdisté se pohybují leckdy skutečně po „tenkém ledě“ (viz pojmenování sedmé improvizace) hravosti, dotýkavosti, schválnosti po zběsilost, ale neproboří se: setrvají ve vzájemné shodě/neshodě včetně vzájemného předhánění, kdo z nich objeví pozoruhodnější zvukovou „nehoráznost“ až do potichlého závěru. Mikrofon byl jejich přítel, kuráž ovládnout neovládnutelné jim umožnila prezentovat se na desce, kterou budete buď brát se vším všudy nebo nenávidět.
Emanem, 2011, 51:44