Království a makety

Veronika Bromová má v Praze retrospektivu.
Galerie hlavního města Prahy si troufla: dvě patra Domu U Kamenného zvonu vyhradila po Kremličkovi, Štyrském nebo Štreitovi retrospektivě letos teprve dvaačtyřicetileté Veroniky Bromové. Bilance ve čtyřiceti? Po sotva 12KralovstviAmakety copypatnácti letech tvorby? Že by autorka právě končila jednu vývojovou etapu – a potřebovala se od ní demonstrativně odříznout? K tomu se její velkoformátové manipulované fotografie, častokrát rozzářené agresivním chladem umělých barev a tematizujících skoro výlučně autorčino nahé tělo, ne zrovna ideálně snášejí s prostředím středověkého domu. Slušely by jim více sály Rudolfina – i kdyby jen proto, že právě tato galerie se snaží otázky konstrukce a dekonstrukce lidské identity skrze vizuální umění soustavně zodpovídat. Třeba památnou výstavou Cindy Shermanové, k níž má Bromová v lecčems blízko.

Přehlídka v Domě U Kamenného zvonu zahrnuje práce zhruba od poloviny 90. let do roku 2008. Název expozice je přesný: Království – ovšem „ta“ království, čili království v množném čísle. V tom názvu je skryta jak autorčina sebetematizace, tak její základní pracovní postup, kterým je variace. Bromová pracuje v cyklech, ale ty nejsou pro celek jejího díla tak klíčové a určující jako v případě zmíněné Shermanové. A to z prostého důvodu: veškeré kontexty, do nichž Veronika Bromová jako hlavní aktérka vstupuje, každá její symbolická proměna, veškeré manipulace s vlastní tělesností, které si dopřává, jí stále zachovávají jednu a tutéž tvář – její vlastní.

Zatímco Shermanová se divákovi odcizuje, svoji identitu zmnožuje převleky a maskami, pod nimiž její výchozí podoba nadobro mizí, Bromová zůstává nahá a ve své nahotě stále bezpečně poznatelná. Jen přesouvá důrazy: obměňuje scénu, v níž se vystavuje, expresivně upravuje povrch svého atraktivního těla, komunikuje s vlastním stínem nebo se svými identickými odrazy. Zatímco Cindy Shermanová zůstává tajemná, do Veroniky Bromové je vidět. A to doslova. Její doširoka rozevřená ústa nebo stehna nabízejí divákovi pohled do nejzazších koutů té nekonečné tmy uvnitř. I tenhle voyeursky lákavý prvek by měl její dílo erotizovat. Nehledě na sadomasochistickou latenci, kterou self- -performerka vkládá do svých povrchových „úprav“ barvami, izolepou či nůžkami. Ale její fotografie, využívající různé fígle, co technika dovolí, klamou tělem: jsou chladné ve své barevnosti a umělé ve svém aranžmá – přes veškerou blízkost zůstává jejich objekt divákovi vzdálený. A vzdaluje se mu tím víc, čím více je podle momentálních nálad a rozmarů autorky variován a obměňován.

Dvě galerijní patra Veronice Bromové víc škodí, než prospívají: pakliže první půle výstavy je přehlídkou relativně suverénních „království“, která jsou v kontextu českého vizuálního umění posledních deseti patnácti let bez konkurence, v druhé polovině retrospektivy už převažují makety. Venkoncem: ačkoli se některé z těch obrazů do diváka zaříznou, a občas i dost hluboko, krev z rány nikdy neteče.

Přidat komentář