Opravdový význam LSD vidím v nabídce relevantní pomoci zprostředkovat mystickou zkušenost hlubší, plnější reality. Takové užití zcela odpovídá podstatě a fungování LSD jako posvátné drogy. Dr. Albert Hofmann
,Božskou drogu‘ syntetizoval Albert Hofmann, tehdejší zaměstnanec švýcarské farmaceutické firmy Sandoz, v roce 1938 z námelu na pětadvacátý pokus. Její skutečné účinky však pocítil na vlastní kůži při náhodném požití až za pět let. Později se o tuto látku začala vehementně zajímat americká armáda, která prováděla nezákonné pokusy na svých řadových členech, aniž by jim oznámila, o co vlastně jde. Zhruba v té době perzekuovala americká justice tisíce převážně mladých lidí za její používání. Dr. Hofmann byl výrazně proti a prohlásil, že LSD vyvinul jako lék a nikoliv jako zbraň. Dodnes jsou účinky a využitelnost tohoto přípravku předmětem vědeckých sporů, i když poněkud utichly po jeho zákazu v roce 1970. Nicméně strůjce celého tohoto kolotoče se ve zdraví dožil letos 11. ledna svých stých narozenin a na o něco málo starší fotografii z obalu CD s prostým názvem Albert (Leo Records, 2006, 54:07) křepčí jako bujarý mladík. Základem jsou Hofmannovy promluvy z knihy My Problem Child a hudební stránku obstarávají Mark Nauseef (perkuse, levné Casio), Ikue Mori (počítač), Walter Quintus (nahrávka a mix) a Sylvie Curvoisier (piano a preparované piano). Výsledek na první poslech nepůsobí nijak zvlášť psychedelicky, ale o to je jeho síla větší. Někdejší hardrocker Nauseef už v Ian Gillan Bandu dokazoval, že jeho talent míří jasně výš. A to se jednoznačně potvrdilo i na mimořádně vyvedeném albu z katalogu Leo Records Snakeish z loňského dubna, na němž se podílel v roli elektronického opečovávatele právě Walter Quintus a dominantní roli na něm hrál trumpetista Wadada Leo Smith. Tentokrát ovšem největší prostor dostává právě Nauseef, jehož imaginace se rozbíhá do všech stran a spřádá filigránské vinutky vystihující chemické vzorce i kosmologické schizofrenické obrazy na obalu. Právě v tomto kontextu vyznívá Hofmannův hlas naprosto magicky a téměř se vpíjí do všech deseti částí. Nepřehlédnutelná je ovšem i úloha Ikue Mori, která vše podkresluje úchvatnými podprahovými zvuky. Preparované i nepreparované piano pak zase vyjadřuje i v nejjemnějších pasážích posunuté vnímání skutečnosti. Takže nakonec je to psychedelie non plus ultra. 
Důležitý je i fakt, že Hofmann není pouhý chemik a jeho objev byl psychologem Duncanem B. Blewethem označen jako jeden ze tří hlavních průlomů dvacátého století vedle rozbití atomu a odhalení biochemické úlohy DNA, ale že svému ,dítěti‘ dal i filozofický rozměr, který v neposlední řadě ocenil i světoznámý antropolog a etnofarmakolog Christian Ratsch.
Nechme tedy ještě na závěr promluvit samotného vynálezce: Zvláště pozoruhodné bylo, jak se každý akustický vjem, například zvuk kliky dveří nebo projíždějícího automobilu, transformoval do vjemů optických. Každý zvuk vytvářel živě proměnlivý obraz v souladu s tvarem a barvou.
Pozn.: CD sice obsahuje obrázek papírku se čtyřiceti dávkami kyselinky, ale je to jenom foto.