V závěru desátého ročníku královéhradeckého festivalu Jazz Goes To Town před ztichlé publikum tmou došla k osvětlenému klavíru drobná zrzavá žena, aby pestrou přehlídku tváří a stylů světového jazzu roku 2004 završila koncertem hudby silně nabité emocemi i niterného pohroužení. Jejím uhrančivým melodickým improvizacím se sál s radostí poddal. Do města přijela v triu s bubeníkem Stevem Davisem a basistou Larrym Kohutem – ten však jen zaskakoval za stálého kontrabasistu Jaye Andersona.
Lynne Arriale celou svou kariéru od počátku devadesátých let nahrává triová alba, téměř všechna s Andersonem a Davisem. Teprve před pár lety sestavila kvarteto s basistou Georgem Mrazem, trumpetistou Randym Breckerem a bubeníkem Anthonym Pinciottim. Jejich první nahrávkou je CD Nuance (Motéma Music), jehož repertoár bude tvořit základ pražského koncertu 5. května 2010 v sále U hasičů.
Lynne Arriale pochází z amerického Milwaukee. Zdroj svého talentu odvozuje od své matky, která byla jazzovou zpěvačkou. O ní se však dozvěděla mnohem později, protože byla vychovávána adoptivními rodiči. Ke hře na klavír se hrnula doslova od útlého dětství. Na konzervatoři ve Wisconsinu studovala hru na klavír, klasickou hudbu, rovněž kompozici. Ve dvaceti letech se začala seznamovat s jazzovou improvizací a ta ji od klasické interpretace zcela odvedla. Od té doby má její kariéra rychlý vzestup. Po vítězství v soutěži Great American Jazz Piano v roce 1993 natočila vlastní aranžmá standardů na svůj albový debut The Eyes Have It. Následovala triová alba When You Listen, With Words Unspoken, A Long Road Home, Melody, Live At Montreux, Inspiration, Arise, Come Together, vše na značce Motéma Music. Poslední album s Andersonem a Davisem Lynne Arriale Trio Live je repertoárovou přehlídkou předchozích alb. Inspiration se stalo albem roku 2002 podle jazzové rubriky New Yorkeru. Aris zvítězilo mezi padesáti alby roku 2003 v časopise Jazz Week. V roce své návštěvy Hradce Králové získala za tehdy aktuální album Come Together nejvyšší ocenění kritiků v magazínu Jazziz, dostalo se mezi Top 3 amerického rádia Jazz Week, od Down Beatu obdrželo čtyři hvězdičky. New York Ti mes píše o brilantním, na BBC se mluví o zázračném.
Lynne Arriale je tvůrkyní, kterou můžeme směle zařadit na historickou osu pianistů od west coastu k Billu Evansovi, přes postjazzrockového Keithe Jarretta sólového i triového až k Bradu Mehldauovi či Jackymu Terrasonovi. Už na počátku této dekády byla řazena k desítce nejvýznamnějších pianistů vzešlých z nových generací. Mezi zprvu převládající standardy moderního jazzu stále častěji zařazovala vlastní skladby. Podobně jako Bill Frisell se ráda obrací k americké lidové tradici. Na posledním studiovém triovém albu Come Together má šest vlastních písní, dva tradicionály – folkový evergreen Red Is The Rose, nebo neworleanskou, Karibikem ovlivněnou Iko, Iko, znějící při Mardi Gras, píseň s níž měli úspěch i Grateful Dead. Album se však jmenuje po songu Lennona a McCartneyho, který celou nahrávku zahajuje. Ostatně tituly se vztahem k latinoamerickým lokalitám má Arriale na každé desce – vlastní Calypso na Live At Montreux a Brazilianu na Come Together, ale na Arise například také Gismontiho proslulé Frévo. Konečně, lze sem zařadit též perlu z času zrodu be bopu, Night In Tunisia od Dizzyho Gillespieho. Další významnou inspirací pro její repertoárový výběr jsou skladby Theloniouse Monka, oblíbila si rovněž Seven Steps to Heaven Milese Davise. V romantizující expresivitě mající daleko k povrchní či samoúčelné líbivosti má blízko nejen k Billu Evansovi či Jarrettovi, ale k celé scéně bossa novy. Dokáže na klávesách zrovna tak perlit v bopových improvizačních sledech jako zvýraznit rytmus v latinských rytmech či funkových fi gurách. Mistrně a citlivě modeluje baladická témata. Její nová sestava obohacená o zvuk trubky a křídlovky Randyho Breckera vnáší do její triové hudby dosud nezvyklý prvek. O to zajímavější bude určitě její májový koncert.
Foto archiv