Přiložit ten večer ucho nad Prahu by bylo jako skočit do medu; tolik zvuků! Staromák jako Disneyland, most plný čertů a andělů, balkánské kytarovky na Kampě, bossa novy z křtu Zeurítie na Dobešce a také jedno neznámé trio dánských muzikantů. Zatímco jinde v Evropě jsou klubová vystoupení zahraničních jazzových hudebníků na denním pořádku, české publikum takových příležitostí mnoho nemívá. Místní jazzkluby sází na osvědčená jména a vystoupí-li tu zajímaví hosté ze zahraničí, je to takřka vždy ve spolupráci s místními muzikanty. Takto bylo v uplynulých letech možné vidět francouzskou rytmiku saxofonistky Sophie Alour (v doprovodu kytaristy Petra Zelenky), neworleanské
muzikanty v čele s kytaristou Brianem Seegerem a pianistou Johnem Grosem (u příležitosti benefi čního koncertu pořádaného Jiřím Hálou), jihoafrického kytaristu Jonathana Crossleyeho, s nímž vystupuje baskytarista Lukáš Kytnar, a další. O to povzbudivější, že nedávno otevřený pražský jazzklub Live at the Jet Set (V Jámě 6, Praha 1, www.liveatthejetset. eu) sází na pestrou dramaturgii a hodlá i nadále zvát mladé muzikanty ze zahraničí. První prosincový víkend tu hned dvakrát vystoupil dánský kytarista Mikkel Ploug, mimochodem jeden z hostů Letní jazzové dílny. Daleko víc je ale Plougovo jméno spjato s progresivní vydavatelskou značkou Fresh Sound, konkrétně její odnoží New Talents, u níž kytarista vydal dvě alba. A na obou účinkoval věhlasný saxofonista Mark Turner, který vedle hraní s Kurtem Rosenwinkelem provozuje třeba trio Fly! s Larrym Grenadierem a Jeffem Ballardem. Do Prahy však Dán Ploug nepřivezl ani Turnera, ani své spoluhráče z desky, nýbrž bubeníka Marlona Browdena a kontrabasistu Rolanda Fideziuse, původem z Berlína, kde dnes Ploug střídavě žije. Turner jako by ale oběma koncertům byl přitomný; Ploug totiž mocně čerpá právě z odkazu kytaristy Kurta Rosenwinkela, k jehož hraní měl na naší scéně svého času blízko Petr Zelenka. Dánský kytarista skládá v podobném duchu, má podobně melodický vytříbený a čistý tón s jemným zkreslením a střídmým používáním hallového efektu. Nic z toho přitom není na škodu: Ploug tuto techniku ovládl natolik, že se podobně jako Rosenwinkel na notách doslova nese a udržuje určitou kontinuitu, jakýsi stálý hudební tok, který zdánlivě nikdy nekončí, ale přitom dovede zaujmout i udržet pozornost. Čemuž ostatně napomáhá i repertoár, roztažený mezi ortodoxně jazzové a často bebopové rytmy až balady v duchu Billa Frisella. Plougovo vystoupení zároveň dokázalo, že Pražané mají o současné evropské muzikanty zájem. A navíc se zdá, že zaběhnutý dramaturgický kolotoč několika známých jmen v konkurenčních jazz klubech ztrácí na atraktivnosti. Už jen to je důvod, proč se Live at The Jet Set s podobným programem neztratí. Navíc má jednu nespornou výhodu: návštěvník se může bezplatně stát jeho členem a za koncerty platit jen poloviční vstupné. A ještě se seznámit s hudbou, která se k nám až na výjimky často nedostane. Silná konkurence nejen mikulášským večerům.
