V české poválečné kultuře nenajdeme osobnost, která pro propagaci a popularizaci české fotografie v zahraničí a zahraniční fotografie v Čechách odvedla tolik práce jako Anna Fárová (1928) – tato slova jako by říkala retrospektivní výstava Anna Fárová & fotografie, kterou do 1. ledna 2007 hostí pražská Langhans Galerie a spolu s ní, v komornější podobě, pečlivě vypravený česko-anglický katalog; průvodní studií knihu vybavil redaktor MF Dnes Josef Chuchma, stostránkový soupis veškerých Fárové aktivit sestavila Polana Bregantová.
Z výstavy i publikace zřetelně čteme důraz na propojování života s dílem. V úvodním textu tak nejprve procházíme autorčiným dětstvím prožitým v Paříži s matkou Francouzkou a otcem českým diplomatem, mj. monografistou Bohuslava Martinů, pokračujeme návratem do Prahy, konkrétně na Spořilov, a následujícími studii estetiky a dějin umění na FF UK, až docházíme k prvním podstatným setkáním (s Liborem Fárou, Emilou Medkovou, Henrim Cartier-Bressonem) a rovněž prvním textům o fotografii, které spadají do roku 1956. Pokud jde o dodnes stále rostoucí autorčino dílo, zde je třeba připomenout alespoň trojí Fárové roli. Jednak roli autorskou, respektive propagační, která záhy našla svoji rezonanční desku v monografiích a obrazových albech publikovaných jak v Československu (Cartier-Bresson, Kertész, Bischof, Seymour či Capa), tak v zahraničí (zde především trojhvězdí Sudek–Drtikol–Koudelka). Jednak roli kurátorskou a organizační: zmiňme alespoň aktivity po odchodu do ilegality, tedy v letech 1977–1989, mezi nimiž vynikají série skupinových výstav v Činoherním klubu nebo na Chmelnici v Praze či expozice v klášteře v Plasích u Plzně. A jednak roli archivářskou, kterou Fárová sehrála především za svého působení v Uměleckoprůmyslovém muzeu, kde založila a sedm let vedla fotografickou sbírku. Jako další, byť méně viditelnou dvojroli můžeme připomenout Fárové pedagogické působení na FAMU v letech 1970–1976 a spravování a zpřístupňování díla všetečného výtvarného genia Libora Fáry, za nějž byla v letech 1952–1982 provdána…
Tuto obdivuhodnou sumu práce jistě nelze zpochybnit, je zřejmé, že A. F. v českém (a částečně i mezinárodním) kontextu podstatným způsobem přispěla k tomu, aby se fotografie vyvázala z područí výtvarného umění a získala dostatečné sebevědomí, aby napříště dokázala přesvědčivě prezentovat sama sebe; stejně tak je obdivuhodná autorčina výdrž i neochabující ostrost vidění – jen si dovolíme poukázat na fakt, respektive pozadí, které jak expozice a katalog, tak pajány, jež následně zaplavily tisk, neprávem a nepochopitelně ignorují. Jde o řadu Umělecká fotografie, pro niž Fárová v letech 1958–1973 připravila celkem sedm monografických svazků a která jí doširoka otevřela dveře k dalším aktivitám doma i ve světě: která jí, a to bez nadsázky, umožnila stát se tím, čím dnes je – široce uznávaným arbitrem fotografie, k němuž se, mnohdy už zcela nekriticky, kdekdo odvolává nebo s jehož jménem se alespoň potká téměř každý, kdo se o toto médium zajímá.
Katalog i výstava, stejně jako sama Fárová v některých rozhovorech (z nichž třeba ten z Respektu z roku 2004 je na výstavě coby exponát), zamlčují, kdo s nápadem založit edici přišel, kdo jej v roce 1958 prosadil a kdo směřoval vývoj řady minimálně do roku 1969 – a to nebyla A. F., jak se zdá, ale teoretik fotografie Lubomír Linhart a tehdejší šéfredaktor SNKLHU Jan Řezáč: „V redakční radě edice byli Lubomír Linhart, Dalibor Plichta, Josef Sudek, Josef Prošek a Jan Lukas,“ vzpomíná Řezáč v prvním svazku knihy Deliria. „Já jsem v radě nebyl, ale měl jsem rozhodující vliv – byla to moje nejmilejší edice, kterou jsem musel všude hájit a prosazovat, ,Umělecká‘ jsme ji nazvali proto, abychom odehnali politické autory, reportéry, tu banální žurnalistickou fotografii – a s nimi jsem já musel dlouhé hodiny diskutovat, ne Fárová. Ta se tam skví jako autorka sedmi předmluv. Jinak s tou edicí neměla vůbec nic společného. Navíc – a to je zajímavé – když jsme vydali historickou monografii Sudkovi, Fárová ho tehdy ještě jako světového fotografa neuznávala…“ Anna Fárová tedy přišla, resp. byla přizvána k hotovému – a maximálně té skutečnosti, toho odrazového můstku pro sebe využila: po Sudkově smrti (1976) se stala správkyní jeho rozsáhlé pozůstalosti, a ještě později, od roku 2000, kdy Viktor Stoilov založil edici Fototorst, která navázala právě na Uměleckou fotografii, opět přijala roli nejpilnější autorky.
Nic proti tomu. Ale když Josef Chuchma v průvodním textu k výstavě píše mj., že „Fárovou vždy prvořadě přitahovaly osobnosti“, je zarážející, ba ostudné, že osobnost takového formátu, jakou byl a stále je letos pětaosmdesátiletý Jan Řezáč, osobnost tak klíčová pro uskutečňování díla Anny Fárové, zůstala v případě nynější výstavy a doprovodného katalogu naprosto zapomenuta.
