Nejlepší nahrávky world music podle magazínu Froots A BBC 3 Aawards For World Music

Výroční anketa pořádaná prestižním anglickým magazínem fRoots ve spolupráci s londýnským rádiem BBC 3 Awards For World Music patří mezi nejostřeji sledované akce svého druhu především díky skutečnosti, že nejlepší alba world music tu vybírá několik stovek na slovo vzatých odborníků z celého světa. Ještě předtím, než se k fRoots připojilo BBC 3, uveřejňoval magazín zároveň s konečnými výsledky i návrhy každého ze zúčastněných, což bylo velmi zajímavé čtení, zvlášť tehdy, když si čtenář mohl se svými oblíbenými hudebními publicisty konfrontovat vlastní názory na tu či onu nahrávku. Důvod, proč se dnes tak neděje, má svou logiku: o vítězných albech na prvních čtyřech místech se rozhoduje na slavnostním únorovém koncertě, a ti, kteří by si dali tu práci a stejně jako redaktoři sečetli všechny návrhy, by přišli o překvapení. Letos se rozhoduje mezi skutečnými lahůdkami: Salif Keita M’Bemba (Universal), Amadaou & Mariam Dimanche a Bamako (Because), Thione Seck Orientation (Stern’s) a Ali Farka Toure & Toumani Diabate In The Heart Of The Moon (World Circuit).
Podívejme se nyní na tato alba trochu zblízka. Lze z nich mnohé vyčíst, především to, že západoafrická hudba (všichni jmenovaní pocházejí z Mali a Senegalu) prochází zajímavou vývojovou fází. Ani k jednomu z nich totiž  vztáhnout obvyklý, přestože už dávno zavádějící termín afropop; jinými slovy Západu nadbíhající, učesané nahrávky. Malijský zpěvák Salif Keita, jenž byl s afropopem ještě donedávna ztotožňován nejvíc, například nabídl již druhé vynikající album, na němž upřednostnil akustické tradiční nástroje a návrat ke kořenům vesnické hudby. U Amadaou & Mariam, slepé manželské bluesové dvojice z Mali (vystoupila na loňském festivale Respect) naopak vyvrcholila dlouholetá a trpělivá snaha sázet na spolupráci s bělošskými muzikanty. „Mít rasově smíšenou kapelu je pro mne a Mariam věc volby. Pokud hrajeme s bílými hudebníky, vnímáme jejich rozdílný přístup k blues. Oni naší hudbě dodali nové příchutě a toho jsme s Mariam chtěli docílit,“ říká Amadou Bagayog. Tentokrát vsadili na svého věrného fanouška, ,strůjce multikulturního randálu‘ Manu Chaa, s nímž natočili sbírku skladeb, propojující báječným způsobem západoafrickou kolébku blues s bílým rhytm’n’blues, přičemž všechny volné spáry citlivě zaplnil Manu Chao zvuky svátečních nedělí v Bamaku. Když bluesman od malijské řeky Niger, kytarista a zpěvák Ali Farka Toure kývl na přání daleko mladšího, přesto však nejlepšího afrického hráče na koru Toumani Diabateho, nasadil mu tím zároveň brouka do hlavy. Diabate totiž uvažoval o tom, že by si vedle zapomenutých kytarových skladeb z padesátých let rovněž zahráli klasický repertoár mandinských griotů. „Šlo o velké vyznamenání. Navíc jsem objevil Aliho novou tvář, neměl jsem totiž tušení, že tak dobře zná hudbu z Mande. Také jsem očekával, že budeme zkoušet, ale on pouze řekl, že to není potřeba a že budeme pouze hrát,“ vzpomíná Diabate. Výsledný duet kory s pouštně praskavou a nevyzpytatelnou kytarou patří mezi to nejlepší, co bylo za poslední léta v Africe zaznamenáno. Na dvou skladbách se k nim se steel kytarou přidá rovněž producent Ry Cooder, jeho syn Joachim, slavný kubánský basista Cachaito López a malijský perkusista Lekan Babalola. Pozoruhodná podobnost alba senegalského zpěváka Thione Secka s hudebním konceptem alba Egypt jeho krajana Youssou N’Doura může budit dojem, jako by se Seck vydal tou nejsnadnější cestou: přestože je o něm známo, že k arabské a indické hudbě tíhnul odjakživa, teprve N’Dourův úspěch mu měl dodat odvahy se k tomu tímto způsobem veřejně přiznat. Není tomu tak. A Seckovi dozajista krvácelo srdce, když musel sledovat, jak se všichni mohou z Egypta zbláznit, zatímco na jeho od roku 2000 hotové album Orientation padá v regálu prach v důsledku licenčních problémů. Ačkoliv senegalské pěvce Youssou N’Doura, Baaba Maala či Cheikha Lo zná úplně každý, Thione Seck, bývalá hvězda legendárního Orchestru Baobab, postává skromně za nimi. Ovšem pouze co se týče mezinárodního úspěchu.
Seck pochází z vážené wolofské griotské rodiny, takže hudba mu byla dána do vínku. Spolu s N’Dourem je považován za nejvýznamnějšího tvůrce ohnivě rytmického senegalského stylu mbalax, do kterého ovšem od počátku zlehka zanášel své hudební lásky zděděné po otci: hudbu súfijů, hlasy muezínů a melodie bollywoodských filmů se slavnými indickými zpěváky. Překvapení, že na Orientation spolupracoval s prvotřídními egyptskými a indickými hudebníky není tedy na místě. Mimořádné album, na němž vedle indických hudebníků pochopitelně nechybí Západoafričané, působí nesmírně svobodně, v textech až básnicky. Bujné egyptské smyčce, senegalský mbalax, indická tabla a zpěvákův překrásný vemlouvavý hlas ve svém duchovním vyznění místy dokonce překonávají zážitek z N’Dourova Egypta. „Jedná se o drahokam a proto s ním tak zacházejme,“ praví jedna z nadšených recenzí na album, které se bezpochyby zařadí mezi důležité milníky novodobé západoafrické hudby.
Na konečný výsledek prvních míst ankety si musíme ještě počkat, ovšem zbytek alb už má svá místa v první dvacítce jasný. Pořadí na zbývajících místech je následující:

5. Konono No 1: Congotronics (Crammed Discs)
6. Chris Wood: The Lark Descending (R.U.F.)
7. Ry Cooder: Chavez Ravine (Nonesuch)
8.–9. Emmanuel Jal & Abdel Gadir Salim: Ceasefire (Riverboat)
Kronos Quartet & Asha Bhosle: You’ve Stolen My Heart (Nonesuch)
10.–11. Cheikh Lô: Lamp Fall (World Circuit)
June Tabor: At The Wood’s Heart (Topic)
12.–13. Eliza Carthy & The Ratcatchers: Rough Music (Topic)
Swap: Du Da (North Side)
14.–18. Angá Diaz: Echu Mingua (World Circuit)
Yasmin Levy: La Juderia (Connecting Cultures)
Los de Abajo: LDA v The Lunatics (Real World)
Mariza: Transparente (EMI)
Martin Simpson: Kind Letters (Topic)
19.–22. Barry Dransfield: Unruly (Violin Workshop)
L’Ham de Foc: Cor de Porc (Galileo)
Souad Massi: Honeysuckle (Wrasse)
Moussu Te Lei Jovents: Mademoiselle Marseille
(Manivette/Le Chant du Monde)
www.world-music.cz

Přidat komentář