Loni na jaře publikovala Tereza Boučková skvělou a právem oceňovanou (byť redakčně neskutečně odbytou) deníkovou prózu Rok kohouta. 
Na samém sklonku loňského roku ji symbolicky doplnil Ivan Martin Jirous (1944) svým Rokem krysy (vydal Torst). V jeho případě jde o novinku dvojí: nejen v autorské bibliografi i, kde jí předcházejí suma vězeňské korespondence Magorovy dopisy (2006) a výjimečně silná, až novoromanticky vznícená sbírka veršů Okuje (2007) – ale také ve smyslu proměny některých konstant Jirousovy poetiky. A to proměny na první čtení překvapivě razantní.
Hned úvodní báseň Jako krysa, připsaná Jiřímu Kolářovi, je toho víc než přesvědčivou ilustrací. Text, surová moralitka sebraná z ulice, dokument psaný civilní řečí, próza v poezii, se uzavírá slovy: „Já půjdu domů a budu / brečet jako krysa – / víte jak to myslím? / vždyť já jsem nikomu nic neudělal / víte jak to myslím? // Když nikomu nic neuděláte? / a on se k vám chová? / a vy mu nemůžete nic říct?“ Tohle není Jirous, jak ho známe z Okují i dalších titulů, čili básník lyrické ražby, jehož výraz se rozpíná mezi exaltací a melancholií a téma variuje lásku a smrt: v tomhle čísle subjekt střídá lyriku za epiku a mění se v médium, v nositele řeči někoho jiného. Jako krysa je básní-svědectvím, a to patrně svědectvím očitým. Ale sotva podezřívat Jirousova génia, že chtěl tímto textem vzdát hold Kolářovi a jeho typu poezie pouze tím, že se vydá víceméně v jeho šlépějích, že se mu stane epigonem.
Další stránky sbírky tomu nasvědčují: roznětkou básnických meditací, kterým ani tentokrát nechybí jistý, i když potlačený a rozhodně nehledaný mélos (zejména nečekaně se vynořující rýmové souvislosti), je svět konkrét – lidí, věcí, míst. A je to svět, který se ztrácí, svět umírajících anebo už zemřelých, svět ztěžklý bohatstvím paměti i svět na samém konci dějin. Právě tomuhle světu – synekdochicky zastoupenému Bondym či Hlavsou, moravskými Boskovicemi anebo Prahou – dává Jirous svůj hlas, v důvěrném hovoru s ním evokuje reálné situace i vyvolává potenciality („nezáleží přece na tom co nenastalo / nýbrž na tom / co nastat mohlo“). K nadsmyslnu je to i tentokrát kousek (zejména když básníka provází František z Assisi), stejně jako nadále fungují absurdní jazykové hříčky (stále se vzdáleně dovolávající totálního realismu připomenutého Bondyho), které zkratkou přivádějí ducha k tělu: „Což jste si nevšimli / jak nenápadně hynem? / Nikdo už dívce panenské / neprotrhne hymen.“
Rok krysy sice není Jirousovou sbírkou typickou, autora však je možné i tak z ní bezpečně odečíst. Jeho nové básně vcelku vyváženě ztrácejí a nalézají. Je zřejmé, že v Roce krysy ubylo emotivních vznětů, vyprchal romantický sentiment a zpěvné lamenty, dříve psané dojímavě i sebedojímavě, mírně zhrubly; snad se dá říct, že zmužněly, aniž by jim ubylo humorné seberefl exe („nechci už ve verši dalším / zašeptat ach / Tomáš Kulka mi řekl / že toho nadužívám“). A přibylo smířlivosti. I když někdy maskující plíživou rezignaci. Básník vzal za svůj fakt, že „na skutečnosti / nic nezmění“, dokonce uznává, že „co zasloužil jsem si, / to si odtrpím“. Jenže záhy tohle pochopení vystavuje relativitě („Nikdy si nebuď / ničím / jistý“), které v dalším čísle podtrhne nohy nihilismem („Nezáleží mi na ničem“). Mimo jiné touhle fatální skepsí se liší od Jiřího Koláře, třeba od jeho Prométheových jater, k nimž vstupní text Roku krysy míří.
Čím se však Ivan Martin Jirous od svého staršího kolegy neliší a proč je třeba jeho aktuální básnické zprávě obdivně přitakat, je jádro jeho díla, vtělené do slov „však raději trpím / než abych musel mlčet“ – a tvůrčí autenticita, která odtud přirozeně plyne. Hrdost i síla a k tomu frajerský žert v samotném finále poslední básně, nazvané Já si k smrti své dolezu sám, který vše, co bylo řečeno na předchozích stránkách, osvítí lehkým, namodralým světlem: „Já si dolezu k své smrti / a nebudu potřebovat ani / úmrtní list / tím jsem si jist / a nebude mě už zajímat / zda nad mou rakví / sněží / či padá podzimní listí / ani mě zajímat nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží // Nicméně doufám / že bude sněžit.“