Otrava krve

V knižní edici Revolver Revue vyšla společná kniha dvou známých umělců: výtvarníka Karla Halouna (r. 1951) a spisovatele Lubomíra Martínka (r. 1954). Publikace nesoucí poměrně dramatický název Otrava krve je ve skutečnosti ,elektronický rozhovor‘ generačně spřízněných intelektuálů o všem možném, převážně však o životě. Vzhledem k datu narození obou autorů je zřejmé, že prostor jejich aktivního působení na tomto světě je vymezen zhruba posledními čtyřiceti lety. První polovinu tohoto období spolkla tzv. ,normalizace‘ a druhých dvacet let se z ní dosud česká společnost vzpamatovává. Individuální lidské osudy se jak známo neodehrávají ve vzduchoprázdnu, ale v konkrétní společenské realitě. Právě o tom autoři píší, a protože jim myšlení nečiní nepřekonatelné obtíže, jsou vtipní a netrpí nadměrnou sebestředností, kniha se jim podařila. Je možno ji doporučit každému, kdo ještě neztratil schopnost číst.
Oba pánové zřejmě ve své internetové disputaci nesledovali žádnou předem vytyčenou pevnou linii. Základem se jim stalo vzájemné vyjasňování některých otázek a postojů, ke kterým je přivedla dosavadní životní zkušenost a umělecká praxe. L. Martínek znechucen tehdejšími poměry emigroval z Československa v roce 1979 a zakotvil ve Francii. Prošel řadou různých zaměstnání, procestoval kus světa a někde mezitím se stal spisovatelem. Od roku 1989 žije střídavě v Čechách a ve Francii. Vyšla mu již řada titulů, jež se sice nestaly bestselery, zato svědčí o jeho nesporném talentu a vypravěčských schopnostech. Výtvarník K. Haloun žil a pracoval doma, pouze „s občasnou propustkou za dráty,“ jak sám píše. Nicméně Martínek ho považuje svým způsobem také za emigranta – vnitřního. Ono totiž zachovat si v době totalitního režimu svobodu znamenalo také udržet si distanci od tehdejšího oficiálního kulturního života a jeho představitelů. Grafik a umělecký designér Haloun spolupracoval mj. již od 70. let s rockovými hudebníky, kteří většinou nebyli soudruhy příliš oblíbeni – Vladimírem Mišíkem a jeho Etc…, Jasnou pákou, Hudbou Praha a dalšími. V 80. letech byl členem umělecké rady Junior klubu Na Chmelnici, což bylo tehdy ojedinělé místo v Praze, které lze i s odstupem let hodnotit jako alternativní scénu oné doby.
Rozdílná životní zkušenost dává dialogu obou autorů skrytou dynamiku, která jim umožňuje udržet si pozornost čtenáře a nenudit. Halounovy postřehy a sentence nejsou sice tak přímočaré jako Martínkovy, možná je to dáno rozdílností povah, přesto je jejich pohled na realitu dneška i včerejška často komplementární, pokud jde o zásadní postoje vůči světu, v němž žijeme. Pamětníci jistě ocení Martínkovu stručnou a pregnantní charakteristiku normalizačních poměrů. Vydá za celé stohy potištěného papíru, jež byly tomuto tématu za posledních dvacet let věnovány.
„Je otázka, jestli normalizace byla skutečně tak zlá, aby vysvětlovala naprosté rozpady osobnosti, jichž jsme byli svědky, nebo je děsivá zbabělost, která způsobovala, že se lidé hrbili ještě více, než se od nich žádalo, běžnou součástí české, nebo dokonce obecně lidské povahy. Podle mne byla tato doba vzácně ohyzdná právě tím, že v ní nešlo o život, pouze o cenu přežívání. Jakmile ke kariéře není potřeba žádný talent ani vzdělání a stačí schopnost papouškovat nesmysly, nechat si srát na hlavu a kývat na cokoli, co se vylíhne v hlavách představitelů proletariátu, vzniká jedovatá atmosféra, která paralyzuje spolehlivěji než nervový plyn.“
Lidově se této zbabělosti říkalo ,předposranost‘. Právě její rezidua jsou onou ,otravou krve‘, která straší v českých myslích dodnes, jak názorně nedávno ukázala celospolečenská mediální debata o americkém radaru v Brdech, jejíž konkrétní iracionalita unikala především jejím aktérům. Na tomto, naštěstí humorném případu lze dobře ilustrovat, že normalizační lekce dr. Husáka a spol. je stále hluboko zažraná v naší psychosociální realitě, aniž si to vůbec uvědomujeme. I z tohoto důvodu je třeba Halounovu a Martínkovu knihu přivítat, jako generační připomínku těch, kteří ještě nezapomněli úplně na všechno.

Přidat komentář