Klasik moderní české poezie Jiří H. Krchovský v jedné ze svých básní píše: „Hlídám své šílenství v únosných mezích, / střídavě pobývám na obou březích.“ Ačkoli jde o citaci z první poloviny totálně nepřípadnou, ta druhá padne tomu, o němž bude dále řeč, čili Pavlu Rejchrtovi (a jeho výstavě, která právě běží v žižkovském Atriu), víc než dobře.
Neboť tento tvůrce, letos sedmašedesátiletý, je už řadu desetiletí doma jak na břehu slova, tak na břehu obrazu. Dlouhé
roky píše a posledních patnáct let hojně knižně publikuje své verše i sebezpytné prozaické alegorie – a rovněž dlouhý čas, minimálně od 60. let minulého století, soustavně a soustředěně rozvíjí své dílo výtvarné. Přičemž jeho angažmá na tom i onom poli není ani ve vztahu analogickém, tedy takovém, kdy jednomu syžetu slouží různý výraz, ani ve vztahu komentujícím, kdy text má funkci vzletné poetické vysvětlivky nebo rázného doslovení obrazu: Rejchrtovy práce verbální a vizuální jako by spolu vedly živý, konfrontační dialog. Jsou-li jeho básně převážně tradiční formy, čili psané ve verši vázaném, a vedou-li četné příběhy jeho labyrintických próz k biblickým ur-příběhům – mají jeho oleje, pastely i kresby povahu opačného znaménka: oproti útěše a jis-totě archetypu staví razantní objevitelství a nejistotu avantgardy. Místo prvotní srozumitelnosti zaujímá důmyslná šifra, konejšivá dostředivost předává žezlo explozivní odstředivosti.
Výtvarné dílo Pavla Rejchrta koření na pomezí průkopnických a dodnes mocně doznívajících -ismů prvních dekád 20. století, které primárně řešily otázku barevné a tvarové skladby: expresionismu, futurismu i kubismu, ale též abstrakce či k abstraktnímu výrazu orientovanému surrealismu. Dá se o těchto plátnech povrchně říct, že jsou poplatná minulosti, že nesouzní s aktuálním a frekventovaným pojetím díla jako konceptuální hříčky nebo expresivního gesta. Jenže autorský obrat k připomenuté etapě dějin umění má – oproti hříčkám a gestům – své zřejmé a nedocenitelné plus: je v něm zakódován návrat k tvůrčí autenticitě, k bezprostřednosti tvorby, k živlu, který spontánně dobývá a zabydluje plochu obrazu. Rejchrtova plátna provokují diváka jednak svým latentním dynamismem, jednak nutkáním spekulovat, kudy z nich vede cesta k reálné inspiraci a kudy k fantazijnímu záblesku či vizi. Skrze ostře lomené linky a střídmé, byť prudce nanášené barvy občas prosvitnou obrysy tváře, figury, krajiny, stavení či jakéhosi iracionálního monstra – častěji však malířova ruka podléhá té nejzákladnější potřebě: potřebě rytmu jako obrany před chaosem vesmíru. Je to formalismus? Je to pouhopouhé dekorativní umění? Je to strach z obsahovosti? Ano, řečeno z jednoho břehu: z toho, na němž stojí divák, který od výtvarného umění nečeká víc než potvrzení souboru svých bezpečně neměnných představ. Nikoli, řečeno z druhého břehu, na kterém stojí člověk ohromený nezbadatelností světa, ve kterém žijeme, i všech dalších možných světů, jichž je umění nedokonalou zkratkou. Ale zkratkou natolik mocnou, že se v ní lze odrážet či do ní promítat na tisíc a jeden způsob.