Pohyblivý chrám, který se bojí hladiny

Knížku poezie Tajná schodiště zamýšlel básník a esejista Jan Suk (1951) vydat jako svoji prvotinu – po různých peripetiích s vydavateli však chystaný titul předběhly dvě jiné publikace: svazek básní z července 2002 (Potopené pevnosti, 2002) a výbor ze Sukovy bohaté esejistiky z posledních deseti let (Krysy v Hadrianově vile, 2004). Tajných schodišť (128 stran) se po pěti letech nakonec ujala nakladatelství dvě: pražský Kant, specializovaný na fotografické publikace, a táborská Zahrada, nakladatelství jednoho muže a doposavad ani ne desítky titulů. A dva jsou i autoři knihy: Sukovy texty ve sbírce provázejí fotografie Petry Růžičkové (1963) – série jejích převážně leteckých snímků, pohledů vznášejících se a plujících nad pouští, mořem, horami, někdy až s abstrakcí koketujících výjevů, jejichž základní barvou i náladou je hluboká a temná modř.
Ty snímky, jejichž pomalý ,dech‘ se monumentálně šíří a rozlévá zdánlivě nekonečným prostorem, z nějž vystupují jen linky řek či struktury pohoří, mají se Sukovým básnictvím společný především odstup: autorčiny záběry z výše, z nadhledu, korespondují s autorovou distancí nejen obecně od současné, postmodernou rozmývané, a tudíž neuchopitelné podoby světa, v němž žijeme, ale i konkrétní distance od druhého, ať už partnerky či přítele. Poezie Jana Suka je svým charakterem monologická, zavinutá a sebepožírající, jde o jakousi ,přestořeč‘: řeč povstávající z trýzně, rodící se ze samoty, řeč jako hráz proti nekonečnému vlnobití krutého světa – ovšem zároveň řeč bytostně nejistou, neustále zpochybňovanou otazníky na konci vět, připomínající „loď, vědoucí / že pluje / bez kotvy“. Sukovy rané verše ze sedmdesátých a osmdesátých let, jak je představí na jaro 2007 chystaná básnická retrospektiva Spojené kameny, ještě v momentech ožívaly smysly, tedy tělem – čím blíž však po chronologické ose postupujeme k současnosti, tím je smyslová rovina v textech potlačována, vytěsňována či přehlušována autorskými průniky do dějin slova, obrazu anebo zvuku, tedy do historie hudby, výtvarného projevu a literatury. Jako by se Jan Suk, respektive jeho lyrický subjekt (i když nepochybujeme o značné autobiografičnosti veršů, o síle, s níž se autor do svých slov otiskl), zalekl sám sebe, sám sobě se počal ztrácet v nevlídném, ba nepřátelském světě – a utekl od únavné a vyčerpávající skutečnosti k fikci: zahájil jakési pozvolnérozpouštění se v umělém světě stvořeném jinými, změnil se v „pohyblivý chrám, který se bojí hladiny, / a proto si vyhledal hloubku“.
Ovšemže si ale básník mezi cizími fikčními světy pečlivě a osobitě vybírá: stačí zmínit autory, kteří Tajná schodiště ilustrují v citacích – Celan, Whitman, Blake. A zmínit je třeba také Sukovu fascinaci barokem, renesancí, případně starořeckou a římskou antikou, k níž opakovaně odkazuje ve svých esejích. Jako by v nich říkal: zatímco rozechvělou a matnou přítomnost vyčerpáme v několika slovech, stejně jako budoucnost, tu „čirou zoufalou budoucnost“ – minulost, z níž povstaly mýty a monumenty, drží svět na nohou, proto, že nabízí pevný bod a řád. Ne náhodou jsou klíčovými symbolickými motivy Sukovy poezie ,anděl‘ (na jehož křídlech se lze, jako v letadle, z nějž byly pořízeny doprovodné snímky, povznést nad tento svět), ,socha‘ (o jejíž hmatatelnost, pevnost a nezdolnost v čase se lze bezpečně opřít), případně kontrastní ,nebe‘ a ,dno‘, čili spasení a zatracení, potažmo život a smrt, den a básníkem rovněž často vzývaná noc.
Tajná schodiště
nemohou být jinou sbírkou poezie než poezie duchovní či přinejmenším produchovnělé: souhrnem básnických obrazů nebo vět, plachtících nad zdejším časem i prostorem, vymaňujících se z chapadel konkrétnosti (byť čtyři texty nesou věnování: matce, manželce, přítelkyni a mrtvému příteli) a spějících, podobně jako texty Williama Blakea, k nadsmyslnu – k metafyzickému prožitku, jenž je ovšem, na rozdíl třeba od ,pěší metafyziky‘ Petra Krále, odvrácený od horizontu a přimknutý k vertikále. Básně Tajných schodišť ale také nemohou být ničím jiným než svědectvím o ztraceném tělu: jejich žár je chladný, světlo, které z nich září do prostoru sbírky, je modrobílé, skoro se chce říct zbavené života, a to i přes veškeré ,jižní‘ afinity. Autorův mluvčí víc pozoruje, než se dotýká, víc couvá, než kráčí vstříc, víc se vzdaluje, propadá do dějin, než by svoje ostře tesané samomluvy rozvinul v dialog.
Opožděný debut Jana Suka tak vlastně nemohl zestárnout, ztratit nic ze své naléhavosti – a taky nezestárl a neztratil: těch víc než šedesát textů, sepsaných v letech 2000 a 2001, je tak bezpečně věčných, jako je věčná „nevýslovná“ noc a strach z prázdnoty a zoufalý člověk „sám pro sebe žijící“

Přidat komentář