Postila

13. 3. 2017 byla v Salmovském paláci v Praze konečně otevřena několikrát otevřená výstava Charta Story. Na dopolední tiskové konferenci i při večerním zahájení má žena Zuzana, hlavní autorka expozice, excelovala. Bylo to pro ni naprosté zadostiučinění.
Post illa verba dodávám, že v mých postilách se do třetice všeho dobrého objevuje Charta. Vernisáž nakonec byla happyendem naší soukromé „Charta Story Story“. Mnoho ale nechybělo a bylo by to do třetice všeho špatného. Ředitel národní galerie Jiří Fajt, jenž v příběhu vystupuje jako démon – někteří tvrdí, že tak trochu vypadá –, po předvernisážové prohlídce prohlásil, že se mu expozice nelíbí. Jeden z přítomných to spíše pro sebe komentoval: „Ještě aby se mu to líbilo. To by byla pro Zuzanu špatná vizitka.“
Démonizace není úplně nezvyklý proces. Ostatně démonizuje i samotný Bůh. Když jeho vyvolený anděl Lucifer, tedy Nosič světla, řekl „non serviam“, tedy „nebudu sloužit“, svrhl ho Bůh do pekel, kde se svržený dokonce stal šéfem démonů. Náš démon nechal týden před zahájením odstranit vstupní text s vysvětlením autorského záměru a nahradit jej nevyhovujícím frázovitým textem podepsaným jím samým a Michaelem Žantovským. O několik dní později odstranil i další exponáty – moje básně věnované Chartě a Magorovi, které vznikly v té pohnuté době a vypovídají o ní. Shodou okolností jsou Fajtem vyřazené verše otištěny v knize A tělo se stalo slovem, za niž jsem dostal Seifertovu cenu. Prostě a jednoduše „atentát na kulturu“ ze strany novodobé Anticharty.
Vyřazení bylo naštěstí dočasné. Dali jsme mu totiž ultimatum. Když neprodleně nevrátí odstraněné exponáty, celou nepřístojnost zveřejníme. Ředitel je vrátil. Dovolil také u vchodu znovu pověsit náš vstupní text. Paratext Fajta a Žantovského u téhož vchodu zůstal. Jako by to nestačilo, vystavuje Jiří Fajt od 16. 3. s velkým humbukem nafukovací člun s uprchlíky. To je přece politická agitka. Ta nejkonjunkturálnější. Ten čínský disident, jemuž teď nemohu přijít na jméno, by udělal lépe, kdyby po loňské kohoutí hlavě od kohosi jiného zvětšil vlastní necky. Mohl by v nich trůnit nafouknutý „Mistr“ sám.
Být Bohem, dal bych Fajtovi – a tomu Číňanovi též – stokrát opsat následující: „Politické umění je pomíjivé a navíc to není žádné umění. Skutečné umění je nezávislé a věčné.“ Ale Fajt sem, čert tam. Můj neodbytně věrný čtenář odpustí. Příště se už nebudu čertit.

Zanechte komentář: