Postila

Byl jednou jeden nakladatel a ten se chlubil, že zásadně nečte, co nakládá. Vypráví se o něm, že kromě autorských výtisků suplujících honoráře rozesílal několik exemplářů několika knihkupectvím, čímž býval náklad zpravidla vyčerpán. Knihu si mohlo pořídit jen několik pohotových čtenářů. Nevyzpytatelný nakladatel přitom vsugerovával autorům, že jejich knih je dost, a to na trhu regulérním i černém. Nejlepší, či nejhorší, na tom je, že ten dobrý muž nejen byl, ale stále je.
Post illa verba dodávám, že hrdinové Dostojevského Běsů tvrdili, že takových pětek, jakou tvoří oni, jsou na širé Rusi tisíce. V jedné z postil jsem už vysvětlil, že jeden z této pětky se chce zabít, protože přestal věřit v Boha. Dostojevského jsem četl před více než půlstoletím, a proto se mohu plést, ale pamatuji si, že Kirilov před chystanou sebevraždou vyslovuje pochybnost: „Nejsme nakonec jedinou pětkou?“ A tak zde zůstává jako beránek, nikoli Boží, jenž svou dobrovolnou a zároveň nevyhnutelnou smrtí, vlastně potvrzením absolutní víry v Boha, ze zbývajících členů sejme plánovaný hřích, vinu za přečin nejtěžšího kalibru.
Jsou na Rusi tisíce pětek? Či jen jedna? Je vydaných knih nepřeberně dost, jak nám namlouvá potměšilý nakladatel? Nebo s námi tluče o zem? Platí-li to druhé, nemohu si nevzpomenout na maximální maximu malíře Otakara Slavíka: „Ať děláš cokoli, nech toho!“ V Boha jsem pro jistotu věřit nezačal. To proto, abych se nemusel odkráglovat, kdyby mě ta víra přestala bavit. Čeho mám tedy nechat, abych se zavděčil kázajícímu příteli? Zřejmě nikoli svých postil, jimiž jsem čtenáře hostil. Do příště si rozmyslím, zda by potrefení čtenáři neláteřili, kdyby je zatím spolehlivý „postilion“ opustil. Bůh, ten neuvěřitelný, ví, co všechno takové uposlechnutí Slavíkovy pythagorejské maximy implikuje. Oč snadnější je řídit se samotným Pythagorem: „Nesbírej, co upadlo! Nechoď na chůdách! Nejez fazole!“
To by tak hrálo. Upustit, co jsem právě napsal, a už to nesebrat. Pak odejít, nejlépe po rukou, a nacpat se hrachem. Když je však vše prohlášeno za marnost, nedá se nic dělat. Vanitas vanitatis et omnia vanitas. Ozvu-li se příště, vysvětlím důtklivě proč. Neozvu-li se, čtenář pochopí, čí píseň zpívám. Velice tiše, nejlépe brumendo. Útěchou pro všechny je, že cestou do nicoty i toho nechám.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *