Pozdní ceny pro Bohumilu Grögerovou

Bohumila Grögerová, narozená 7. srpna 1921, se na stará kolena dočkala. Dvacet let trvalo zdejším kulturním pracovníkům, než zvládli náležitě ocenit její přínos české literatuře v oblasti překladu a původní tvorby – ať jde o díla, která vznikala ve spolupráci s básníkem a překladatelem Josefem Hiršalem (1920– 2003), nebo její samostatné práce.

Grögerová se sice nedočkala cen nejprestižnějších, totiž Státní ceny za literaturu a překladové dílo, obdržela ,pouze‘ vyznamenání od 5_pozdni_ceny2Českého centra Mezinárodního PEN klubu („za celoživotní dílo“) plus dvě ceny v soutěži Magnesia Litera (Litera za poezii, Kniha roku 2009 za loňskou skladbu Rukopis). Ovšem ať jsou tyto ceny (zejména ta druhá) jakkoli absurdní ve svých stanovách, složení výběrčích porot i samotné volbě vítězných titulů, jasné je jedno: rozhodly se tentokrát zviditelnit dílo, které vyrostlo z radikálního rozchodu s dobově frekventovanou literaturou, tj. z novátorské poezie přelomu 50. a 60. let, s níž se pojí přízviska konkrétní, vizuální nebo experimentální. Dílo, které od počátku po současnost sleduje zřejmou vnitřní jednotu (byť se časem z pozic experimentu přesouvá do roviny ryze dokumentární) a jehož autorka si nehledě na totalitní surovost minulého režimu dokázala za všech okolností pohlídat svoji osobní svobodu a udržet morální převahu. Což se kupříkladu o laureátech Státních cen za literaturu z posledních let – Milanu Kunderovi a Ludvíku Vaculíkovi – tak rozhodně říct nedá.

Že nepravidelnost básnického experimentu, strmost a svébytnost jeho estetického rámce, činila a dodnes činí zdejším vědcům, kritikům i jiným aktivistům na literárním poli převážně potíže, svědčí minimálně dvě věci: jednak 5_pozdni_ceny1neschopnost pronikavě nahlédnout přínos zmíněného Hiršala (mj. o Státní cenu za literaturu pro rok 1995 se musel podělit s Ivanem Divišem) – jednak aktuální bezradnost a tápání kolem vyznamenaného Rukopisu. Zprávy, glosy a recenze, které se v souvislosti s knížkou objevily v médiích, svědčí nikoli o obdivu k výjimečně intenzivní práci, kterou autorka sepsala na hranici slepoty – ale především o údivu z velké neznámé. „Kdo je to ta Grögerová? A co že to vlastně napsala?“ stojí skoro pokaždé mezi řádky. Třeba ve zprávě ČTK, která si v ,hodnocení‘ oceněné sbírky bezostyšně a bez odkazu vypůjčila slova z jedné z nemnoha recenzí. Anebo v týdeníku Respekt (14/2009), kde Tereza Brdečková zpovídá spisovatelku tak nejapným a neomaleným způsobem, s tak okázalým ne- zájmem o její život i její knížky, že čtenář jenom lapá po dechu.
„Jazyk je trýzněn,“ říká Bohumila Grögerová. „Lidé mluví ve frázích, jejich řeč není osobitá.“ Vědomě tím pojmenovává ducha doby, kdy literárně začínala, nevědomky tím ironizuje jelimánky, kteří se kolem ní v současnosti přičinlivě motají. A kterým je literární cena víc než literární text.

P. S.: Recenzi básnické skladby Rukopis a rozhovor s autorkou publikovalo Uni 1/2009.

Přidat komentář