Internetový věk dává docela dobrou možnost, jak ohodnotit něčí píli: prostě si zadáte jeho jméno (tedy za předpokladu, že se nejmenuje třeba John Smith nebo František Novák) do vyhledavače a množství odkazů vám napoví, jak se ten či onen činí. Pro zjištění, nakolik je – a teď už se bavme čistě v kontextu kultury či umění – ten či onen ,kultovní‘, zase dobře poslouží přímá úměra při zadání jeho jména do youtube: fanoušci, kteří jsou schopni přidávat na web jeden záznam za druhým už přeci musejí být nějak oddaní! V obou těchto pomyslných testech by Marc Ribot obstál s přehledem na výbornou. Je to typický všežravec, jehož umělecký záběr sahá od tradičních žánrů, jako je blues a country, až po ryzí avantgardu a experiment. A je to taky typický kultovní umělec, jehož jméno s nábožnou úctou vyslovují hudební fajnšmekři na celém světě a mnozí slavní muzikanti o něm mluví až nekriticky nadšeně, takzvaný průměrný posluchač jeho jméno nejspíš vůbec nezná. Ale všechno lze napravit. 19. října bude Marc Ribot k vidění – poprvé u nás živě – v pražském Paláci Akropolis v čele své kapely Ceramic Dog.
Narodil se v roce 1954 v americkém státě New Jersey a v jedenácti začal hrát na kytaru – nejprve klasiku, posléze se přeorientoval na rock a hlavně blues, které je v jeho hráčském rukopisu velice cítit i v těch nejšílenějších experimentálních kusech. Skoro až do třiceti se jen tak volně potloukal od kapely ke kapele a po klubech newyorského ,Downtownu‘, už tehdy centra světové hudební avantgardy, až se namanul k ,nejlepšímu kšeftu svého života‘ – slavný písničkář Tom Waits se rozhodl změnit styl a zvuk svých desek, opustit někdejší barově-jazzový výraz a oživit svou hudbu avantgardními prvky, jak k tomu měl našlápnuto už od roku 1983 od alba Swordfi shtrombones. Marc Ribot se poprvé objevil v roce 1985 na Waitsově vynikajícím albu Rain Dogs a s občasnými odchody jeho uměleckým partnerem v širším okruhu zůstal vlastně dodnes. Existuje dokonce podezření, že Ribotova stopa ve Waitsově muzice je tak podstatná, že i když si na některé další desky nebo koncertní turné Waits vybral jiného kytaristu, podmínkou bylo, aby dokázal zahrát dostatečně ,ribotovsky‘.
Přestože je totiž Marc Ribot hráčem zcela univerzálním, v jeho partech existuje – jako u všech velkých hráčů světa – jistá spojitost. Ta je jednak ve zcela specifi ckém zvuku (Ribot používá s oblibou nejrůznější staré instrumenty, které mnohdy vypadají, že se mu pod rukama co nevidět rozpadnou, ale i ,vintage‘ elektronické efekty), jednak v hráčském konceptu, ve kterém je schopen namíchat třeba surfové linky s atonální hlukovou improvizací nebo vyloženě bluesové fi gury s hardcorovými riffy. To je ve vrchovaté míře ke slyšení právě v projektu Ceramic Dog, který jako rockové trio před několika lety založil především kvůli možnosti koncertovat s vlastní hudbou.
„Basista Shahzad Ismailly za mnou přišel po jednom koncertu, který jsem měl se svou bývalou kapelou, a řekl: ,Máš špatnou rytmickou sekci, měl bys hrát se mnou a s Chesem Smithem.‘ Tak jsem řekl: ,Fajn, proč ne?‘ Jsem prostě snadno ovlivnitelný člověk. Ale ukázalo se, že měl pravdu,“ vzpomíná s dávkou nadhledu a humoru – která je, mimochodem, obsažena i v jeho hudbě – Marc Ribot.
Na kontě má kromě vlastních alb (na kterých mimo svých skladeb s oblibou prezentuje ,svoje pohledy‘ na jazzové a bluesové standardy i slavné kusy hudební historie, všechny ty Beatles, Hendrixe a spol.) desítky zejména studiových, ale také koncertních spoluprací. Čtou se jak pomyslný hudební lexikon, který nespojuje konkrétní styl, ale vždy kvalita. K níž, ostatně, právě Ribot nepřeslechnutelnou měrou přispěl. A tak si jeho jméno můžeme přečíst – mimo jiné – na deskách zpěváka Elvise Costella, jazzového varhaníka Jacka McDuffa, bývalého Coltraneova pianisty McCoye Tynera, soulových klasiků Wilsona Picketta a Solomona Burkea, beatnického básníka Allena Ginsberga, mnoha projektů ,krále newyorského Downtownu‘, saxofonisty Johna Zorna, ale také na několika Grammy oceněném albu Roberta Planta a Alison Krauss Raising Sand (2007) i dalších projektech dnes zlatem vyvažovaného producenta T Bonea Burnetta. V osobě Marka Ribota tak vlastně přijede do pražské Akropole skutečná encyklopedie dobré a originální hudby.
