Z Bollywoodu přes Alžír a Rusko do Sufijských svatyň
Celoroční cyklus koncertů world music Respect Plus představil svou podzimní část. Spojovací niť mezi jednotlivými hudebníky nehledejte, tedy až na jednu: naprosto originální světem pozorně naslouchanou hudbu.
Po úspěšných vystoupeních na Colours of Ostrava a Sázavafestu se alžírsko-francouzští Speed Caravan, vedení famózním novátorským hráčem na arabskou loutnu oud Mehdim Haddabou představí také v pražském Paláci Akropolis. Jedna z nejúspěšnějších a nejžádanějších kapel současnosti, nesporné zjevení loňského prestižního veletrhu WOMEX a letošních festivalů WOMAD nebo Glastonbury, není pro čtenáře UNI žádnou neznámou – rozhovor s Mehdim si můžete nalistovat v čísle 7 a recenzi na debutové album Kalashnik Love v loňském prosincovém vydání. Novou a příjemnou zprávou je, že úspěch Speed Caravan neušel pozornosti labelu Real World, kde Kalashnik Love doplněné o dvě nové skladby a dva remixy právě nyní vychází. A protože Real World u nás distribuuje Indies Scope, bude tahle opravdu výjimečně hutná a nadčasová deska konečně k mání také u nás.
Hudební fúze patří k trendům dneška pouze zdánlivě: s úspěchem se k nim odhodlali už v 60. letech jazzmani Ornette Coleman, Dizzie Gillespie a později například kapely Oregon a Shakti. Fenomén world music sice spojování často naprosto neslučitelných hudebních kultur otevřel doslova stavidla, nicméně na faktu, že by fúze měly vedle muzikantů zaujmout především posluchače, to nic nezměnilo. Respektovaný indický hráč na buben mridangan Trichy Sankaran se k rozhodnutí své dcery, vynikající zpěvačky Suba Sankaran, zaplést do sebe ve skupině Autorickshaw jihoindické ragy s jazzem, funky, fi lmovým Bollywoodem, elektronikou, popem a evropskou renesanční klasikou prý zpočátku také stavěl skepticky, přestože během své oslnivé kariéry spolupracoval s Anthonym Braxtonem, Davem Brubeckem, Charliem Hadenem nebo Davidem Rosenboomem, tedy jak s jazzmany, tak s avantgardisty. Dceřin výsledek mu ovšem učaroval, stejně jako kanadské publikum – Sankaran od 70. let žije v Kanadě, kde se Suba narodila – a odborníky. Alba a koncerty Autorickshaw dokážou udržet posluchače v napětí hlavně svou smysluplností, povrchní neředěností indických vlivů a jiskřením mezi muzikanty. „S tablistou Edem Hanleym nám při první schůzce trvalo třicet vteřin, abychom si uvědomili, že se vlastně díváme do zrcadla,“ popsala Suba setkání s hráčem, který má za sebou dlouhá léta studia indické tradiční hudby. Doplňují je basista Rich Brown s perkusistou Patrickem Grahamem. Za dosud poslední album So The Journey Goes společně získali celou řadu ocenění a při troše zjednodušení se vydali na cestu, po které už dávno s úspěchem kráčí zpěvačka Susheela Raman.
Pákistánské qawwali, duchovní písně jejichž původ sahá do 13. století, proslavil po světě už nežijící fenomenální zpěvák Nusrat Fateh Ali Khan. Sufi jští mystici qawwali používají ke sjednocení s Bohem, aby se během zpěvu dostali do stavu extatického vytržení, „kdy se oproštěním od smyslového vnímání, vůle, myšlenek sufi odpoutá od hmoty a prožívá ztotožnění s Bohem a rozplynutí se v něm“. Zatímco ale Nusrat Fateh neváhal qawwali propojit s elektronikou a jeho následovník Faiz Ali Faiz s fl amenkem nebo gospelem, Qawal Najmuddin Saifuddin and Brothers zůstávají věrni jeho původní, civilizací nedotčené podobě, jakou můžete slyšet snad jen v pákistánských a indických svatyních.
Hlavního zpěváka doprovází mužský sbor a hráči na tabla a harmonium a důležitou roli při zpěvu staré perské poezie má improvizace. Struktura písní je obvykle založena na jednom, donekonečna opakovaném refrénu, dokud se jeho význam hluboce neponoří do myslí posluchačů. Po hlavním zpěvákovi ho pak přezpívávají druhé hlasy i celý sbor a svou intenzitou postupně dostávají publikum do fáze, kdy si často samo se sebou neví rady. Koncert Qawal Najmuddin Saifuddin and Brothers v kostele sv. Šimona a Judy má navíc důležitý primát: tak autentické qawwali u nás dosud ještě nikdy nezaznělo.
To ,pohanská psychedelie‘ ruské skupiny Volga už ano, ale bohužel na víceméně utajeném koncertě vinohradského klubu Skutečnost v roce 2008. Nastává tedy chvíle pro zaslouženou satisfakci hudby propojující elektroniku s hlasem Angely Manukjan a písněmi ruského venkova, zpívané specifi ckou vokální technikou vycházející z tradice.
Marseillská vokální šestice Lo Cor de la Plana se v Praze představila na loňském Respectu (viz UNI 6/2008), takže pouze připomínám, co jsem o jejich vystoupení následně napsal: „Copak hlasy, s těmi se počítalo – především leadrovi Manu Tharonovi nabíhaly na krku žíly a středověkou okcitánštinu pálil z úst jako z kulometu –, stejně tak s osobitou polyfonií dosahující od Středomoří až k břehům severní Afriky, ovšem co Lo Cor de la Plana předvedli s tamburínami, dupotem do podlahy, beatboxem a tleskáním, to už se vymykalo běžnému chápání. Vědomí skutečnosti, že v tomhle zběsilém rytmu šestice znovu uvádí do života staré okcitánské texty se středověkou náboženskou tematikou, i když plné narážek na současnost, z koncertu učinilo se vším všudy naprosto fascinující a nezapomenutelný zážitek.“