Australský zvukový mág Philip Samartzis (viz profil v UNI 9/06) se dvěma francouzskými kolegy se chystá ve dnech 21. a 22. dubna interaktivně vplout do fenomenální expozice 
koncipované Petrem Niklem v Muzeu české hudby pod názvem Orbis Pictus aneb Brána do světa tvořivé fantazie. Co od toho očekávat vysvětluje sám zvukový voyeur: Eric La Casa, Jean-Luc Guionnet a Philip Samartzis se dali dohromady v roce 2005 v Austrálii, konkrétně v Melbourne a v Brisbane, kde během festivalu Liquid Architecture / Tekutá architektura předvedli sérii improvizovaných koncertů. Každý koncert byl reakcí na dynamiku daného místa. Improvizace vznikala v reálném čase, jako interakce, ve které figurovaly mikrofony, elektronika a víceproudý rozptyl. Prostřednictvím škály zvuků a zvukových prostředků, které tvořily zóny poslechových zkušeností, se tato formace snažila vyjádřit pestrouatmosféru toho místa a poukázat na širokou možnost interakce mezi konstruktem a přirozeným.
Trojice završí svůj výzkum v roce 2007, kdy se pokusí prozkoumat spojitost mezi zvukem, místem a prostorem a to díky postupům používajícím rozptyl, místní zvuky, zesilovače a reálné časování jako součást improvizačních změn. Záměrem této akce je prozkoumat spojitost mezi zvukovým vyjádřením a prostorem, zjistit existuje-li vědomé rozlišování mezi zvukem hudebním a nehudebním.
Dalo by se říci, že trio na pódiu mixuje hudební experimenty vycházející ze tří zdrojů. Centrální je však otázka: Co dělá zvuk v daném prostoru právě v tu chvíli? Je to druh myšlení, kde míchání hudby zahrnuje lidskou komplexnost a absurditu. Snad je naším cílem především tento koncept. Jak uchopit hudbu bez jakékoliv strategie? Co utváří hudbu ve třech v tuto chvíli?
Do jedné hudební události bychom chtěli zakomponovat několik vrstev poslechu jako: obraz, pole, mluvu, nalezenou hudbu, skrytý hukot lednice v druhém pokoji, hudební zvuky, které ,děláme‘ my ,na pódiu‘, zvuky, které jsme nahráli někde, kde nebylo publikum, ,nehudební‘ zvuky atd.
Celé vystoupení se bude odvíjet od vztahu, který si k tomu místu vypěstujeme. Ten bude záviset na místě jako takovém, na architektuře, na té místnosti, na místních zvucích, na vymezeném čase a samozřejmě na technických parametrech.
Lze využít několika způsobů, aby prostor získal svou osobitou hudbu, svou vibraci – aby ten prostor zněl jinak – aby se zdůraznily nějaké šumy v pozadí – aby se uměle vytvořil rámec toho prostoru zdůrazňující jeho kvality atd. Naše práce nemá co dočinění s realistickým pohledem na věc, ale není ani otázkou tisíce zvukových vrstev smíchaných jako čistá zvuková struktura. Na struktuře ani na realističnosti výsledku nám nezáleží. Záleží nám na vztahu zvuku a prostoru, v kterém se nacházíme.
