Součástí Dnů Varšavy v Praze byl 23. 9. v Dejvickém divadle koncert zpěváka, skladatele, klavíristy a kapelníka Stanisłava Sojky (1959), od konce sedmdesátých let, kdy opustil jazzrockovou formaci Extra Ball, jeden z nejpopulárnějších zpěváků Polska. Ovlivněn osobními zážitky s jeho jazzovou hudbou a bigbandovou LP nahrávkou spirituálního charakteru Matko, która nas snasz… věnovanou 
papeži Janu Pavlovi II. roku 1982, v čase Polákům tak těžkém, zvědav jsem usedl v sálku. To, co Sojka předvedl s kapelou, má však k jazzu daleko. Zklamání však vyvažují jiné poznatky o jeho dnešní hře. Jeho kapela (el. klavír, el. kytara, kontrabas nebo baskytara a bicí) má slyšitelné kořeny v soundu rock-folkových kapel časů Woodstocku. Současně navazuje na to, co jsme Polákům záviděli – celistvost hudby, textového sdělení a pěveckého projevu. Návaznost na éru Grechuty či Niemena je zřejmá. Jednu z krásných Niemenových balad také zazpíval. Lahodilo uším, že ze Sojkových úst zněla polština. Jedinou výjimkou byla série Shakespearových Sonetů, z nichž některé na ukázku zpíval také anglicky, italsky a bělorusky – je totiž sběratelem jejich překladů. Z jazzu však Sojkovi zůstal cit pro swing, pro frázování, a také blues v duši.
