Slepými uličkami k bluesovému cíli

Nejprve drobná vzpomínka: když jsem se v devadesátých letech vracíval z Blues Alive, vozíval jsem si pokaždé ze Šumperka novou knížku místních pověstí z produkce nakladatelství Veduta. Čítaval jsem je v promrzlých vagónech cestou domů a od té doby mám odeznívající šumperský bluesový overkill spojený s temnými příběhy ze zápisů místních sběratelů, otištěnými v těchto vydařených drobných svazcích. Když se 11_slepymi_ulickamimi teď po letech dostává do ruky antologie …a to je blues (Pavel Ševčík-Veduta, 2010, 248 s.), vydaná stejným nakladatelem v důvěrně známé formě solidního, pečlivě připraveného titulu, je to vskutku prazvláštní pocit.
Jako antologii textů blues a o blues jej připravili Ondřej Bezr a Michal Šanda (s četnými fotografi emi trojice Prokop- Siebert-Turek, plus Vojtěch Turek) a v lišácké předmluvě předem odzbrojili každého případného nespokojence; seznam textů je úctyhodný a má svoji logiku, nelze se ovšem ubránit dojmu, že při takto širokém výkladu bude co nevidět třeba najít pro samotné blues nové pojmenování.
Stejně jako italská renesance, národní obrození či barbizonská škola existovalo blues v určité době a v určitém prostředí; ve velkoměstech na severu Států se později znovu vynořilo ve značně romantizované podobě, stvořené bílými intelektuály, a téměř souběžně s tím na sebe vzalo opět jinou tvářnost v českých myslích, ať už šlo o avantgardu, Semafor, Šafrán či Hanspaulku. Takto u nás žilo – v dobrém i špatném – svým vlastním, velmi košatým životem, jak dokládá například generace přemosťující odkaz Ivana Hlase na legendární Jazzovou inspiraci. A podobně jako čeští a moravští betlémaři umisťovali judský Betlém do neomylně alpské krajiny, podobně posunuté představy obklopovaly v našich krajích i blues (už v roce 1991 se je pokusil pro Unijazz zmapovat Pavel Dostál). Dnešní čtenář, který náhodou narazí na YouTube třeba na takového Beltona Sutherlanda, proto asi hned nepochopí, co s tím mohli mít společného Voskovec a Werich, Václav Hrabě, Jiří Suchý, Jack Kerouac či Kenneth Rexroth. Antologie …a to je blues je skvělou inventurou všeho, čím jsme si blues v časech všeobecného nedostatku informací všelijak nahrazovali, dokládá, jak dlouho zde trvalo, než se vůbec podařilo vydestilovat je z jazzové mlhoviny, jak často čišelo salónním bolšvismem, šansoniérskou křečí, beatnickými pózami, kolik nepřípadně melancholického barviva přitom bylo nadarmo vyplácáno (kdyby autoři zařadili některý ze střízlivějších textů, třeba skvělou stať Jana Rychlíka Pověra o pomalém blues z roku 1959, možná by byl dojem méně tristní). Nicméně tak či onak, takoví jsme byli – knihovny a diskotéky v našich domovech to mohou dosvědčit.
V knize nalezneme vše, od průkopnického

Burianova Beale Street Blues, přes Škvoreckého a Třešňáka až po současné bluesové písničkáře (a již trochu nad rámec i aktuální zahraniční veršotepectví). Není náhodou, že i nejpatřičnější z vybraných textů, práce Michala Bystrova – přibližující tvorbu několika z nejvěhlasnějších bluesmanů – jsou autorem označeny pouze jako variace. Otiskneme-li totiž bluesový text, polovina kouzla je pryč, přeložíme-li jej pak z angličtiny, ztratí se kouzlo celé. Když vám Son House zazpívá „couldn’t see nothing green“, vyschne vám z toho v uchu tak, že máte chuť nalít si do něj láhev piva – to je cosi, co ani dost dobře přeložit nelze. Otázkou proto snad ani není jakým způsobem, jako spíše proč vůbec toto překládat? Jestliže lékaři a kněží musejí ovládat latinu, operní pěvci italštinu, informační technici angličtinu, pak bluesovým nadšencům nejspíše také nezbývá nic jiného.
Pro více než jednu generaci bude tahle knížka těžký nostalgia trip, protože editoři neopomněli snad opravdu nic, a shromážděný materiál může být současně užitečný i k případnému akademickému studiu: přesně takto jsme nevěděli, takto jsme hledali a takto jsme nakonec občas i na něco narazili. Osobně mne nejvíce nadchly rozličné memoáry, které tyto zmatky popisují zcela přesně, zvláště výmluvná je vzpomínka Ondřeje Konráda a cenné jsou i příspěvky méně známých či dosud zcela neznámých pamětníků. Vybroušené mystifi kace L. Wooda a Michala Šandy pak dokládají, že éra Langstona Hugh ese je snad už opravdu překonána, protože v jejich případě jde naopak o velmi sofi stikované počtení, které by nejspíše pobavilo čtenáře i v Memphisu či Chicagu. A závěrečná bilance patnácti šumperských let (pokud jde o mého fi ata, snad byl krapet větrem ošlehaný, ale otřískaný? Oh, brother – no fucking way!) a respekt budící výčet jmen z programů Blues Alive, jsou přesvědčivým dokladem, že metoda slepých uliček může být nakonec překvapivě účinná.

Přidat komentář