SÝR A ŠMOUHA, Hruškadóttir je próza pozoruhodná nejen svým titulem

Jedenáctou zastávkou progresivní edice Fresh, v níž pražské nakladatelství Labyrint už pátým rokem věnuje prostor ,novým textům‘, se stala próza Hruškadóttir autorky Jany Šrámkové (1982). 3syrTa, jak čteme ze záložky, „vystudovala Evangelikální teologický seminář a dokončuje studium tvůrčího psaní a redakční práce na Literární akademii Josefa Škvoreckého“. Narodila se ve Vysokém Mýtě, žije v Praze; vedle krásné literatury píše pro děti a fotografuje.
Šrámkové prvotina (116 s.) má nejblíž k žánru rozsáhlejší povídky nebo novely; podle obálky prý novely rovnou „islandské“. Ovšem s výjimkou několika vedlejších, povrchně zpracovaných zmínek o ,severských‘ filiacích hrdinky, dívky zhruba v autorčině věku, traktovaných jednak v jejím dávném nadšení pro Skandinávii, jednak v aktuálně rozpracované diplomce na téma „severské narativní postupy“, tu žádnou souvislost s návodným adjektivem nenajdeme. Vlastně je to nápověda matoucí, protože Šrámkové knížka netematizuje prostor, ale čas. Čas převážně minulý, zastavený v sérii měkce skicovaných a bohatě plastických scén, které přirozeně vplývají do průvodní dějové linky, jež se odehrává v přítomnosti.

Hrdinka, kterou autorka konstruuje zároveň jako vypravěčku, prožila své dětství i mládí v rozbité rodině: tak řečená Hanele strádala jednak nevýraznými citovými investicemi ze strany matky, jednak absencí otce. Matčin stín vstupuje do textu výjimečně, ovšem otcovský princip se stává těžištěm novely: je východiskem příběhu (v symbolické podobě hrušně, „hrušky mého života“, kterou otec zasadil na dceřinu počest ještě před jejím narozením), diriguje rytmus jeho vývoje a rovněž sehrává klíčovou roli ve finálním dějství.

Maskulinní autorita je tu samozřejmě dvojí: Hanelina touha po zmizelém vlastním otci je záhy přenesena na otce cizího, zástupného. Přes náhodně navázané, ale intenzivně rozvinuté kamarádské pouto ze školy hrdinka pronikne do nové rodiny – náhodou té, co odkoupila a zvelebila vesnické sídlo s citovanou ,životní‘ hrušní na zahradě – a rázem se v ní víc než dobře zabydlí. Jenže slastný pocit naplňující sounáležitosti záhy přerve tragédie, při níž umírá jak Hanelina přítelkyně, tak její bratr. Zbytek rodiny se rozpadá. A tu se před hlavní aktérkou otvírá prostor nové slasti: odváží si ,nalezeného‘ otce na venkov a pomáhá mu utrženou ránu zacelit. Jakmile se tak alespoň zčásti stane, maskulinní autorita hrdinku podruhé zradí („Odpusť…“) a příběh se končí neradostně: Haneliným zvažováním definitivního úniku, otázkou, „jestli není čas odjet na Island, odkud se nevrací“.

Jana Šrámková napsala text dvojí tváře: Hruškadóttir sleduje motiv unikání, hledání nového bezpečí, vymaňování se z kleští rodinného torza – a souběžně referuje o probuzené touze. Hrdinčino zvláštní sebenazírání v zrcadle cizí rodiny je posilováno latentně erotizovanou řečí, nejvýrazněji pracující se symboly šťavnatých letních jablek a „řádně uzrálého camembertu“. Hanelino toužení je demonstrováno jak v minulém vztahu k zemřelé kamarádce (viz mj. scénu, v níž hrdinka fascinovaně sleduje rozvlněné ňadro přítelkyně, po němž se táh- ne „lepkavá krvavá šmouha“), tak ve vztahu aktuálním, tj. v tichém a setrvalém vzývání kamarádčina otce.

Krach na obou frontách je sice primárně deprimující, ale v druhém plánu očistný: vždyť Hanele je jednou z tisíce hrdinek dnešní doby, pro něž je cesta vždycky víc než cíl. Ať už jde o cestu za diplomkou, do někdejšího rodinného sídla – anebo vstříc mlhavým obrysům své vlastní identity.

Přidat komentář