Ještě do 10. září je v německé metropoli otevřena výstava americké fotografky Cindy Sherman (1954), autorky českému publiku známé z monumentální retrospektivy, kterou jí před devíti lety uspořádala pražská Galerie Rudolfinum. Nynější expozice, rozprostřená na ploše deseti sálů berlínské Martin Gropius Bau (čili Budovy M. G.), z velké části kopíruje rozvržení pražské výstavy – avšak přidává snímky z období před a po, tedy jednak rané práce, datované polovinou šedesátých let, a jednak práce pozdní, vzniklé kolem roku 2000 a po něm.
Cindy Sherman je bytostně postmoderní umělkyně – svoji identitu se snaží konstruovat a ujasňovat skrze sebepromítání do tu méně, tu více známých a srozumitelných obrazů vypůjčených z jiných uměn: počínaje nejoblíbenějšími dějinami filmu (němého, neorealistického, noir i aktuálně lynchovsky přebarveného a námětově bizarního)přes výtvarné umění (od klasiků Botticelliho, Caravaggia a Gainsborougha k výbojům surrealismu) až po typizované scény z obrázkových magazínů (ať módních, či pornografických) anebo deníků (rubrika soudniček). Sherman je, podobně jako v českém kontextu její nepříliš invenční napodobitelka Dita Pepe, autorem i objektem svých snímků: na jejich zpočátku černobílé, později barevné a stále výrazněji barevnější ploše se stylizuje do rozmanitých rolí, a to jak ženských, tak mužských. Její dílo je jedním
velkým ensorovským rejem masek, anebo kuriozním rodinným albem – vždyť už ranné práce Cindy Sherman (knížka A Cindy Book z autorčiných deseti let) zachycují tváře různých lidí, pod nimiž se však opakuje stále stejná popiska „That’s me“ (To jsem já). Do extrémní polohy vyhrocené, ale v podstatě stále tytéž obrazy sledujeme i v cyklu z let 2003 a 2004 pojmenovaném Klauni: jejich hlavním hrdinou je archetyp jokulátora, mistr širokého vějíře různých tváří, ba životaschopných převleků. Sherman své fotografie ponechává jen s pořadovým číslem, bez titulků, ovšem o to pečlivěji je sbírá do cyklů, jež pojmenovává možná až s přehnanou doslovností: Masky, Pohádky, Občanská válka, Hororové a surrealistické výjevy, Tajemství vražd, Neštěstí, Rozbité panenky, Staří mistři atp. V sériích Rozbité panenky (Broken Dolls, 1999) nebo Sexuální obrázky (Sex Pictures, 1992), v nichž pro autorku živou figuru netypicky nahrazuje plastová panenka, se hlásí k jednomu ze svých mistrů, sadomasochistickému vizionáři, kreslíři, sochaři a rovněž fotografovi perverzních a iracionálně vychýlených scén Hansi Bellmerovi, konkrétně k jeho cyklu Panenka (La poupéé) ze třicátých let. Skoro se chce říct: k jednomu – a jedinému ze svých mistrů, protože práce Cindy Sherman, operující na rozmezí filmu, výtvarného umění a fotografie, jsou natolik jedinečné, že převádět je na vzory a inspirace je ošemetné. Vizualita této teprve třiapadesátileté umělkyně je natolik nezaměnitelná, i když v čase nabírá na intenzitě, robustnosti a ironii (mířené zejména proti mýtům americké pop-kultury), až se zdá, že za ni ručí svou vlastní identitou. Čím také jiným…