Tahle kniha od počátku do konce klame tělem: po přečtení bezmála tří set stránek Mechanické Maggie, komiksového alba Jaimeho Hernandeze (nar. 1959 v Kalifornii), není čtenáři úplně jasné, co „mechanického“ je na titulní hrdince, kterou obálka představuje jako poloobnaženou, sotva ochmýřenou baculku s obřím hasákem přes rameno.
Vždyť původní titul Hernandezovy knihy, vydané v roce 2007, zní Maggie the Mechanic – čili Mechanička
Maggie. A přesně o tenhle džob, byť přizdobený fantasticky nesmyslným adjektivem „prosolární“, v knize jde. Vždyť právě díky tomu, že Maggie „všechno opraví“, se v publikaci rozbíhají dva stěžejní příběhy: ten první zanese hrdinku a její přátele i nepřátele na čtyřicet dní do samého „srdce temnoty“ (kde si, po boku pravěkého ještěra a ztroskotaného vesmírného korábu, střihne vedlejší part v jedné drogové historii); v tom druhém uvízne ve skladišti nefunkčních robotů na ostrůvku jakéhosi pedofilního miliardáře (a dostane hlavní roli v kusu málem melodramatické ražby).
Jenže záložka Mechanické Maggie doporučuje čtenáři sledovat úplně jinou linii: Hernandezův komiks, realizovaný převážně v první polovině 80. let, prý otvírá bránu amerického „punkového podsvětí“, přičemž je zbavuje „zaběhaných stereotypů“; k tomu autorův „kreslířský styl a cítění načichly anarchistickou hrubozrnnou estetikou“. Tedy komiks tematicky i výrazově nezávislý, undergroundový, alternativní – nebo rovnou punkový?
Vezmeme-li v potaz Hernandezovu černobílou kresbu, máme co do činění s prací víceméně věrnou skutečnosti, v některých pasážích stylizovanou snad až naivisticky, s mile pohádkovým nádechem. Pakliže bychom měli hledat autorské předobrazy, byly by to víc komiksy francouzské než americké provenience; spíš Hergé a de Crécy než Crumb a Pettibon. A to nejen pro sympatickou výrazovou ,měkkost‘, dynamiku a spontánní živost jednotlivých obrazů, ale rovněž pro subtilní, zřejmě němou groteskou inspirovaný smysl pro humorné nadlehčování dějových sekvencí (patrný jak z bohaté škály grimas a postojů jednotlivých aktérů, tak z náhodných angažmá dalších komiksových hrdinů a jiných ikon poválečné americké pop-kultury).
A ta anarchistická hrubozrnnost a punkové podsvětí? Maggie a její družky jsou sice „ujetý“ a „cáklý“, jak se dozvídáme během čtení, takže zařadily na svůj repertoár expresivní slovník („Hovno!“), provokativní vizáž (číro, tmavé brýle, rozdrbané kalhoty) i nihilistická gesta (flaška hozená po hlavě autority) – a občas zajdou na koncert do klubu, kde na dveře záchodu někdo načmáral logo Black Flag. Mezitím vedou chytlavě banální řeči, na nichž by se mohly učit (a jistě se taky učily) hrdinky Quentina Tarantina, a ať chtějí nebo ne, přitahují k sobě, a to silou málem magnetickou, všechny klíčové touhy i obavy Spojených států amerických své doby, tj. 80. let minulého století, potažmo jejich současné varianty.
Je to esence málem dokonalá: přiblblý playboy z lidu tu cení svůj bělostný chrup po boku ďábelského zbohatlíka, anonymní playgirl či hvězdičky ženského wrestlingu; maloměšťácká xenofobie, demonstrovaná nenávistí k Mexičanům, lesbičkám, „somračkám“ a „malým úchylačkám“, si podává ruku s karikaturou víry v superhrdiny a superhrdinky plus báječné revolucionáře a revolucionářky; nechuť k nesmyslné práci otupuje nutnost starat se o svoji ideální váhu, delikátní vizáž atp. Mechanická Maggie je moderní americkou mytologií v kostce – jenže kde je jaká alternativa, jaký punk?
Maggie a její parťačky nejsou bohužel víc než krasosmutně rozjívené teenagerky, co si potřebují za každou cenu ukrátit svoji dlouhou chvíli („užít si trochu zábavy“), a to navzdory faktu, že jim Hernandez co chvíli milostivě strká před tvář zrcadlo. Jejich legrační pseudorevolta totiž může mít jenom dva konce, a oba jsou v tomhle komiksu zdařile demonstrovány: ten první symbolizuje iluminát jménem Izzy, vyhořelá kreatura na cestě od čarodějnice k oživlé mrtvole; ten druhý má podobu nablýskané a vypočítavé coury, adeptky superhrdinského řemesla, co si nechá říkat Penny Century.
Je v tom možná víc pravdy, než autor zamýšlel – jenže zároveň minimum překvapení pro čtenáře. Maggie je nakonec opravdu víc „mechanická“ než „mechanička“: je předvídatelná, stereotypní, její profil se dá přečíst z jednoho, dvou, tří příběhů. A ty zbývající? Sotva mohou těžit z kresby, protože obraz je v Hernandezově podání sluhou slova, a to slova většinou notně protáhlého, hluchého, rozvleklého. Slova, co jde po povrchu, aniž by chtěně či nechtěně zavadilo o cosi existenciálního, natož esenciálního. Slova, co sem tam vesele zabublá, hodí úsměvem, zavzteká se, kopne do otevřených dveří – a poslušně zmlkne.
Mechanická Maggie Jaimeho Hernandeze nakonec sděluje čtenáři jediné: buď je v krizi kultura (amerického) podzemí, anebo komiksové zprávy o ní. S ohledem na nestárnoucí genialitu připomínaných Black Flag a pod. bych v tomhle případě vsadil spíš na to druhé.