Čtrnáct let po objevné retrospektivě v pražském Rudolfinu se Josef Váchal (1884–1969) dočkal další prezentace svého výtvarného díla: na tři sta padesát prací tohoto samorostlého umělce vystavil citlivě rekonstruovaný Zámecký pivovar v Litomyšli.
V dokumentárním filmu, který byl v galerijních prostorách ke shlédnutí, zněly Váchalovy věty: „Zavrhuji veškeré školy a učení se něčemu… Jsem ve všem amatér, stále hledám…“ Je to přesná sebereflexe: jak kosmos, který si umělec stvořil, tak výraz, který jeho jednotlivým odleskům a sekvencím dával, jsou natolik svébytné a proměnlivé, že těžko lze jeho výtvarné práce převést na vzory a inspirace – a stejně nesnadné je hledat Váchalovy následovníky.
Svět tohoto individualistického vizionáře, kterého stejnou měrou lákalo výtvarno jako literatura, dostal pro nynější výstavu název Mezi Bohem a Ďáblem. A je právě protikladnost, která sumu Váchalova díla (rámovanou zhruba první polovinou minulého století) nejlépe postihuje. Svůj jedinečný vnitřní vesmír uhnětl z odkazů k ikonografii křesťanství i satanismu, hinduismu a mystických vytržení či zásvětních výletů spiritismu. Ovšem nejen duchem, rovněž tělem se umělec nechával ochotně unášet – a mnohdy tělem vzbouřeným všemi myslitelnými, tedy i ďábelskými slastmi a strastmi.
Váchal experimentoval s olejomalbou, tuší, akvarelem i kresbou tužkou, ale záhy se upnul ke kolorovanému dřevorytu. Archaické technice, která dala jeho pracím expresivní sílu a která svojí ,hrubostí‘ a ,přímočarostí‘ jedinečně svědčí jak jeho výjevům groteskním a ironizujícím, tak obrazům melancholické povahy. Mezi ty první patří četné scény, v nichž se přízračná a fantazijní stvoření potkávají a utkávají s lidskými bytostmi, mezi ty druhé náleží třeba nedávno reeditované album Šumava umírající a romantická.
Čím dále však divák výstavními síněmi postupoval, tím více mu Váchalův génius unikal před očima: jeho ,stálé hledání‘ a celoživotní nestálost výrazu totiž z celku jeho díla vytlačují jakoukoli linearitu, jakýkoli vývoj. Jako by tento mistr výlučnosti byl hotovým, bohem obdařeným umělcem hned od své první práce – a každým dalším kouskem ten předchozí s ďábelským úsměškem zpochybňoval či rovnou popíral.
Hledání paralel a souvislosti je tudíž v rámci rozsáhlé Váchalovy tvorby nesmírně lákavé, protože výtvarník se zastavil snad u každého podstatnějšího milníku novověkých dějin umění: u Brueghela, romantické a impresionistické malby stejně jako u secese, ba dokonce kubofuturismu či geometrické abstrakce. Snad nejblíž měl ale k výjevům symbolistně-expresionistické ražby. Hned je však třeba dodat, že ani tuto estetiku Josef Váchal lacině nepřejal – ale svým hluboce původním viděním ji přetavil k obrazu svému…
