World music scéna pražského free festivalu United Islands (18.–20.6.) letos nabízí setkání s pozoruhodnou hudbou; žádné duplikáty, ale čerstvé aktuality z dnešního dění. Navrch dost unikátní příležitost dozvědět se, co se dnes hraje na půl cesty mezi Skotskem a Islandem. Stranou všech důležitých námořních tras, absencí jakékoliv vzrušující historické události, s patentem na rozmary počasí, nedotčenou přírodou a život nijak zvlášť neřešícími obyvateli, představují Faerské ostrovy (v dánštině Ovčí ostrovy), ideální místo pro útěk z civilizace. Vyjma období kolem července, to by, být to jen trochu možné, ten přírodní ráj ze severního Atlantiku členové Greenpeace nejraději vygumovali. Tehdy totiž v zátokách osmnácti Faerských ostrovů začíná Grindadráp: masový lov velryb, do něhož se pustí celé vesnice, včetně dětí ze základky. Pro slabé nátury ne zrovna dvakrát příjemná podívaná, zajišťující ale ostrovanům na celý rok plné lednice. Fotograf František Štraub na internetu cituje spisovatele Lawrence Millmana: „Pozorovat Grindadráp na Faerách je to samé, jako se koukat na Čínskou zeď nebo výměnu stráží u Buckinghamského Paláce; teče tam ale více krve.“ Zfi lmovat tahle striktně nekomerční jatka s tisíciletou tradicí, kdy Faerčané nevyhodí snad ani kůstku, nenašel by se vhodnější kandidát na soundtrack než tamní skupina Orka, ale o ní až za chvíli. 
Navíc její industriální mazec je v naprostém rozporu s hudbou Faerských ostrovů, i když středověké balady kvsedi jsou prý stejně tak dobré jako cokoliv od Stephena Kinga, ale to je o severských baladách obecně známé. Na ostrovy, dnes autonomní součást dánského království, připluli jako první bojovní Vikingové, po nich irští křesťanští misionáři a nakonec Dánové s Nory. Všichni ve faerské hudbě zanechali stopy, ale svou jedinečnou patinu získala hlavně izolací od evropského dění, vždyť housle sem dánští obchodníci dovezli až v polovině 17. století. Do té doby se na Faerách hlavně zpívalo a tančilo: tváří do kruhu, kdy se všichni drží za ruce a rytmus hrdinských balad udává dupot. Tato tradice se tam v menší míře udržela dodnes, včetně luteránských hymnů a satirických písňových pošklebovánek taettur; jinak zní faerská hudba jako panseverská směsice všeho okolního – Dánska, Norska, Grónska, Islandu, Sámilandu, Shetland nebo Skotska. Díky pečlivým sběratelům se uchovala v mnoha sbírkách. Mezi její obdivovatele patřil J.R.R. Tolkien, kterého zájem o balady přivedl až k výuce faerštiny. Nikdy se netajil tím, že vedle severských ság a fi nské Kalevaly pro něho představovaly výraznou inspiraci. Sto let za opicemi tu ale nežijí: dokládá to bohatý archiv faerského labelu Tutl, v roce 1977 založeného Kristianem Blakem, dánským klavíristou, skladatelem a šéfem zřejmě nejznámější faerské folkrockové kapely Yggdrasil (Tree of Destiny), působící na scéně od počátku 80. let. V roce 2003 s úspěchem vystoupila na festivalu v německém Rudolstadtu, kde na sebe velkou pozornost strhla jejich zpěvačka Eivor Pálsdóttir – hlasové zjevení Faerských ostrovů, přirovnávané k Björk. Styčných bodů mají hodně společných: vokální excentričnost, autorskou originalitu, zřetelný příklon k severským tradicím, cílevědomé průzkumnictví, výtvarné vidění hudby a především žánrovou nepolapitelnost. Ačkoliv Eivor vystudovala klasický zpěv, nikdy nevíte, co na vás v příštím okamžiku vybalí: tvrdý rock s kapelou Clickhaze, jazz s početným bigbandem, country s kanadským folkařem Billem Bournem, soprán v Blakově opeře Firra, hrdelní řev nebo tradiční a capella balady za doprovodu šamanského bubnu. Od sedmnácti žije na Islandu, kde se – v domovině Björk – stala zpěvačkou roku 2003. Je nepřehlédnutelná: s rozevlátými blonďatými vlasy připomíná divošskou Vikingku; stylizace do severské mytologie ale jedinečný hlas nepřekrývá. Vedle faerštiny zpívá v mnoha jazycích a své poslední album produkované legendárním irským muzikantem Donalem Lunnym nabídla ve dvou verzích: faerské Mannabarn a anglické Human Child (Tutl, 2007). Hraje na něm také světoznámý irský dudák Davy Spillane a ve své rozjímavosti a lyričnosti představuje totální protipól skupiny Orka, faerských post-industrialistů, s nimiž Eivor Pálsdóttir přijíždí do Prahy. Namísto hi-hatky pneumatický šroubovák (slyšíte to ts, ts,ts?) a místo paliček hřídel, bubny z barelů, plastových lahví a kanystrů od hnojiv. Baskytaru nahrazuje dřevěná tyč s motouzem, harfu plechový sud od nafty s klackem uprostřed a k okrajům napnutými provázky rozezvučenými smyčcem nebo prsty, vrčení motorových varhan alias obyčejného elektrického jeřábu, rýžové koště zametající podlahu alias scratching, rezavé autodisky, jiskřící bruska, zavařovačky s kamínky, kompresorem hnaný vzduch do lahví od limonády a vůbec prostředí zemědělské farmy, kdy hned vedle v poklidu přežvykují krávy a všude kolem je možné odběhnout pro další, okamžitě nasnímaný nástroj. To vše vytváří bizarní, takřka neuvěřitelný, dokonale efektivní způsob k výrobě smyslně brutálního – připočítejme nelidské, zkreslené vokály – zvukového amalgámu smíchaného v hardcorovém oparu v londýnském Kensaltown studiu Martina Terefeho do formy debutového alba Livandi oy.a (Tutl, 2008). Jens L. Thomsen ve strojovně svého otce s šesti přáteli a náhodně zpívající krávou zrecykloval v roce 2005 farmářský odpad, exkluzivně zkřížil lidi se zvířaty a změnil tak pohled na industriál coby výhradně velkoměstskou záležitost. Vystihl psychedelický potenciál Faerských ostrovů a nabídl zdroj čerstvých rituálů. Orka se stala okamžitě evropskou senzací: její skladby zremixovali Matt Elliot (Third Eye Foundation), Bookworms, Oktopus/Deadverse a když ji poprvé zaslechl francouzský skladatel Yann Tiersen, kontaktoval ředitele významného Transmusicales Festivalu v Rennes, aby mu pro společný koncert s Orka zarezervoval čas. Na United Islands se představí také fenomenální romská maďarská zpěvačka Mitsoura (viz recenze v minulém čísle) a španělská zpěvačka a tanečnice Almasäla, vlastním jménem Paloma Povedano Díaz. Ve své horkokrevné hudbě mísí fl amenco s elektronikou, africkými rytmy, latinou a jazzem. Je v tomhle směru zkušená: v řadách znamenité skupiny Ojos de Brujo se kdysi pohybovala uprostřed tavícího kotlíku barcelonské Zony Bastarda. Mezi její stálé parťáky patří vynikající fl amenkový kytarista Josete Ordónez a multiinstrumentalista, programátor Carles ,Campi‘ Campón, překvapivě využívající také zvuk thereminu. Zpěvaččino před několika týdny vydané druhé album Ahora (Ventilador, 2009) se s přehledem dostalo do evropského žebříčku world music. www.world-music.cz
