Básník a literární historik Ivan Wernisch (1942) se ze svého opojení minulým časem, zejména dobou přelomu 19. a 20. století, vyznal už několikrát: třebas ve sbírce naivistických veršů podvržených Václavu Rozehnalovi (Z letošního konce světa; 2000), dále ve své vlastní poezii (byť žánrově rozrůzněné od anekdoty po deníkový záznam) – a nejsilněji v monumentální trilogii sestavené z děl „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ tvůrců novodobé české literatury.
Právě ke knihám Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (2000), Balada o nosu (2005) a Quodlibet (2008) má nejblíž Wernischova novinka, kterou vydal Torst: úhledně vypravený svazek černobílých fotografií provázených drobnými textovými komentáři – a nazvaný víc než příznačně: Byl jednou jeden svět. Pohádková formule tu má své místo: je to v prvé řadě lehké zasnění, které nese stránky této publikace, dobarvované jednak steskem po zmizelých scénách, jejich rozverných aktérech, poetických kulisách a specifické dobové atmosféře (snímky zachycují reálie staré zhruba sto let), jednak smyslem pro cimrmanovskou mystifikaci, resp. dadaisticky laděný absurdní humor.
Ovšem Wernischova typická, ba prototypická kombinace groteskního s tragickým, jeho smysl pro nesmyslnou hyperbolu, z níž vyrážejí šlahouny smíchu i zoufalství, nekoresponduje pouze s inspirativními a evokativními fotografiemi neznámých autorů – potkává se v knize s hlasem Petra Hrušky (1949). Jeho řeč má k té Wernischově blízko i daleko: Hruškova poetizace starých časů vyznívá syrověji i surreálněji, jeho smysl pro humor je nenápadnější, intelektuálně rafinovaný. Jako v replice doprovázející letní fotografii spícího kojence s obnaženým pohlavím a jeho matku ovíjející se kolem nedaleké borovice: „Býval jsem jejím milencem a teď mě miluje láskou mateřskou. Co se to se mnou stalo?“
Kniha Byl jednou jeden svět má několik plánů. Funguje jako svébytné fotografické album, v němž před divákem defilují anonymní, zapomenuté dějiny, které vybízejí k domýšlení, k autoprojekcím. Dá se číst jako šťastná aliance obrazu a slova, jako souhra vizuálního a gramatického kódu z různých dob. A konečně: je možné ji procházet jako labyrintem, v němž se náhodně potkávají dva hlasy. Ivana Wernische a Petra Hrušky. Jiné i stejné.
