Neberme je smrtelně vážně, spíš jako inventuru toho, co nám uniklo, subjektivní posuzování odborníků a možnost konfrontace s vlastním názorem, kupodivu tak často jako u jiných žánrů nekončící naprosto diametrální rozdílností. Vysvětlení má svou logiku: pro následující ankety world music platí jiná měřítka než pro globální popmusic a jejich respondenti nadále ctí kvalitu, originalitu, nadčasovost a zapojení hudby do kontextu daného regionu a doby bez ohledu na její prodejnost a popularitu.
Letošní rok má jediného vítěze, co paměť sahá nejsmutnějšího: geniálního malijského kytaristu Aliho Farku Toureho, co pár týdnů po vydání alba Savane (World Circuit) podlehl doma na farmě v Niafunke těžké nemoci. Svádí to k dojmu, že anketní shoda na Savane má s touto skutečností cosi pietně společného, ale není tomu tak. Nahrávka zachycuje Ali Farku v životní formě. Bral ji jako svou závěť, opětovný vzkaz celému světu: blues nevzniklo v Americe, nýbrž v Africe, v poušti. Slyšíme muzikanta, jenž na břehu řeky Niger se svou kytarou vpravdě předurčil další směřování blues. Vlastně dopověděl to, co v předešlém roce nakousl s malijským hráčem na koru Toumanim Diabatem albem In The Heart Of The Moon. Ali Farka Toure vládne prestižní anketě anglického magazínu fRoots, evropskému žebříčku world music WMCE, vévodí hlasování jiného vlivného magazínu Songlines a nominován byl rovněž na cenu Grammy. O skutečnosti, že Savane neoddiskutovatelně patřilo mezi významné hudební události uplynulého roku svědčí Toureho jasné vítězství v anketě amerického webu Metacritic. com, jejíž pořadí určuje počet recenzí ve světovém tisku – pochopitelně kladných. A těch album Savane nasbíralo ze všech nejvíc. Sluší se dodat, že Metacritic. com sbírá recenze na světové síti z celé oblasti popmusic a s žánry a styly se tu nikdo nezaobírá (na druhém místě skončilo Waitsovo trojalbum Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards, na třetím rapeři Clips s tarantinovským Hell Hath No Fury a čtvrté uhájil Bob Dylan s Modern Times).
Paradoxní na tom všem je, že by to nemuselo být Toureho úplně poslední vítězství. Ještě před smrtí totiž stačil pro label World Circuit, jemuž i přes lukrativní nabídky zůstal celý život věrný, natočit pokračování Savane. Podle slov majitele a producenta Nicka Golda neméně zásadní a uhrančivé. A ještě jedna věc: když budete číst tyto řádky, bude mít už na trhu svůj debut Toureho syn Vieux Farka Toure. Album natočené těsně před smrtí s otcem, Toumanim Diabatem a členy jeho kapely skládá slib věrnosti malijským kořenům. Důvěrně známé kytarové blues pak Vieux inovuje prvky reggae a rocku. Všichni však především mluví o historickém okamžiku, kdy se ve dvou skladbách sešel otec se synem. „Jsou fantastické, plné oslepujícího hraní,“ prohlásil o nich Nick Gold. I když tak trochu smutně, album Vieux Farky Toureho totiž vychází u amerického labelu World Village, nikoliv u něho.
Vyhlášení nejlepších čtyř alb ankety fRoots je spojeno s březnovým udělováním cen Radia BBC Awards For World Music, takže i když je Ali Farkova zlatá medaile téměř jistá, o další usiluje jeho krajan a přítel Toumani Diabate. Ten si na šéfování vlastních skupin nikdy moc nepotrpěl. Mimo Mali vlastně nikdy žádnou nepředstavil. S udivující hráčskou dovedností a schopností rozezpívat koru si nejčastěji vystačil sám. Stal se respektovaným králem oslnivých improvizací, přirovnávaným ke Keithu Jarretovi. Rád pro svou koru vyhledával tišší, komornější prostředí. Africká hudba má ovšem jednu obdivuhodnou vlastnost: nevyzpytatelnost. Na fantastickém albu Boulevard de L’Independance (World Circuit) ho doprovází pětadvacetičlenný Symmetric Orchestra, obnášející rozmáchlý, takřka artrockový zvuk, řízně funkující dechovou sekci vedenou saxofonisty Pee Wee Ellisem a Mikem Smithem (od Gorillaz), smyčcovou sekci, a mohutné údery do sabarů, klíčových bubnů senegalského rytmického stylu mbalax. Po celé Západní Africe známým griotským skladbám vtiskl novou, dramatickou podobu a ty vlastní uspořádal, aby s nimi ladily. Rovnováhu mezi tradicí a novotou mu pomáhala udržet muzikantská extratřída: početná ekipa kytaristů na čele s Fantou Madym Kouyatem, nepostradatelní hráči na dřevěný balafon a loutny ngoni a pochopitelně desítka fantastických zpěváků; co skladba to jiné seskupení, co jméno topojem, například Kasse Maddy Diabate. Toumani Diabate se Symmetric Orchestra stvořili panoramatický, rytmicky nervní, strunami zvonící velkokapelový západoafrický sound, na jehož autenticitu bezpochyby uslyší i evropské publikum, stejně jako kdysi na malijský Super Rail Band nebo kapely Mory Kanteho z osmdesátých let.
S písněmi rancheras překvapila také mexická zpěvačka Lila Downs (viz recenze alba La Cantina v minulém čísle). A vlastně i početná se vším všudy obskurní dechovka Bellowhead – už tím, že vznikla a rozhodla se natočit debut Burlesque (Westpark). Na půdě anglické tradiční hudby totiž podobně neuvěřitelným a dravým způsobem ještě nikdo nikdy nepracoval. Křiklavá společnost folkařů, jazzmanů, klasiků a rockerů vedená Jonem Bodenem a Johnem Spiersem stvořila radostně se třesoucí burleskní kolekci přepracovaných lidovek, pocházejících v nejednom případě až z napoleonských časů. Bellowhead připomínají kubánské bandy i melodicky odvázané Afričany, dechová sekce se susafonem pak pochodové neworleánské kapely, ale pořád se jedná o anglický folk, což je na celé věci to jedinečné.
Další pořadí do desátého místa:
5. Tim Van Ekyne: Stiffs Lovers Holymen Thieves (Topic)
6. Maurice El Medioni Meets Roberts Rodriguez: Descarga Oriental – The New York Sessions (Piranha)
7. Moussou T e lei Jovents: Forever Polida (Manivette)
8. Nuru Kane: Sigil (Riverboat)
9. Tartit: Abacabok (Crammed Disc)
10. Natacha Atlas – Mish Maoul (Mantra)
Evropský žebříček world music nevytvářejí na rozdíl od ankety fRoots jednorázově odborníci, ale celoročně DJjové. Konečné pořadí pak tvoří souhrn počtů vysílání té či oné desky v pořadech bezmála padesátky rádií, včetně naší Vltavy zastoupené pořadem Hudba na pomezí Petra Dorůžky. I WMCE vévodí Ali Farka Toure.
Další pořadí do desátého místa:
2. Mercan Dede: Breath (Doublemoon)
3. Kal: Kal (Asphalt Tango)
4. Lila Downs: La Cantina (Narada)
5. Gigi: Gold & Wax (Palm Pictures)
6. Cheikh Lo: Lamp Fall (World Circuit)
7. Kekele: Kinavana (Stern’s)
8. Souad Massi: Mesk Elil (Wrasse Records)
9. Toumani Diabate & Symmetric Orchestra: Boulevard de L’Independance (World Circuit)
10. Gotan Project: Lunático (Ya Basta!)
Nominace na cenu Grammy:
Richard Bona: Tiki (Decca)
Salif Keita: M’Bemba (Wrasse Records)
The Klezmatics: Wonder Wheel – Lyrics by Woody Guthrie (Jewish Music Group)
Ladysmith Black Mambazo: Long Walk To Freedom (Heads Up International)
Ali Farka Toure: Savane (World Circuit)
Na vítěze z domácí scény world music si budeme muset počkat do vyhlášení Andělů, přestože o vypovídací hodnotě této ankety by se dalo občas pochybovat. Jiná ale, pokud je mi známo, u nás není. Takže nabízím vlastní Šťastnou sedmičku.
1. Tomáš Kočko: Poplór (Indies Records)
2. Gipsy.cz: Romano Hip Hop (Indies Records)
3. Gothart: Rakioactive (Black Point)
4. Moberg Ensemble: Dybych věděl… (Black Point)
5. Psalteria: Balabile (Black Point)
6. Kale: Kale (Supraphon)
7. Hradišťan & Jiří Pavlica: Live (Indies Records)