Gočárův Hradec Králové

Léto je přímo stvořené k podnikání výletů, třeba za moderní architekturou. Když už se ale k takové cestě odhodláme, není nic lepšího než navštívit místo, kde jsou na malém území k vidění ne dvě či tři špičkové stavby, ale hned celý soubor. A právě takovým místem je Hradec Králové, životní dílo architekta JOSEFA GOČÁRA (1880–1945), které svým rozsahem, kvalitou, ale i komplexně pojatým řešením nemá u nás, snad kromě Zlína, obdoby.
Gočárova více než třicetiletá práce dala městu téměř tři desítky projektů a realizací, skvěle ilustrujících vývoj architektova myšlení i několik geniálních urbanistických studií. Těžko bychom si však mohli představit uskutečňování 7_gocaruvGočárových architektonických a urbanistických vizí bez významné podpory. Tu architekt našel v osobě Františka Ulricha, starosty města a jeho ideového tvůrce. Podporu, které se architektovi dostávalo od počátku jeho práce, zúročil Ulrich během dvacátých let, kdy Gočára jmenoval výhradním projektantem města, rodícího se podle jeho urbanistických plánů.
Počátky Gočárovy systematické spolupráce s městem sice nespadají do roku 1905, ale již tehdy zde mladý Gočár, student Kotěrovy školy architektury, rea lizoval svůj první návrh – výtvarné řešení fasády činžovního domu stavitele Černého. Dům pojal mladý architekt v duchu geometrické secese, jejímiž abstrahovanými ornamenty dekoroval meziokenní plochy a vyplnil jimi pro budovu tolik typické štíty. Do Hradce Králové se architekt vrátil po 7_gocaruv_2krátké pauze v roce 1909, kdy pro pět místních stavebníků vypracoval návrhy jejich staveb. Šlo o průčelí domu lékaře, vilu pro Antonína Petrofa, kostel pro Evangelickou reformovanou církev, budovu Lutherova ústavu s modlitebnou a schodiště u kostela Nanebevzetí Panny Marie, které jediné z této řady se dočkalo provedení. Městská rada Gočárův projekt schválila 15. května roku 1909. Koncept Gočárova schodiště působícího dojmem metafyzické chiricovské kulisy, nemá však s myšlením tohoto italského malíře mnoho společného. Gočárův inspirační zdroj lze spatřovat spíše v názorech významného německého architekta Petera Behrense. Jeho architektonickou i teoretickou činnost tehdy bedlivě sledovala generace mladých českých architektů, která některé jeho realizace a esej z roku 1908 Co je monumentální umění? publikovala ve druhém ročníku časopisu Styl. Podle Behrense představovalo monumentální umění „nejvyšší a vlastní výraz kultury určité doby“. Gočárovo dílo lze tudíž i přes jeho nevelké rozměry vnímat jako monumentální architektonický počin, neboť monumentalita podle Behrensova přesvědčení nespočívá ve velikosti díla, nýbrž v jeho nadčasovosti. Schodiště, koncipované na principu pouhého kontrastu odlehčujících oblouků s čistou masou 7_gocaruv_3betonových stěn bylo dokončeno v roce 1910. Důležitým mezníkem pro meziválečnou královéhradeckou architekturu se stal rok 1922, kdy Gočár pro místní fi – liálku Anglobanky navrhl administrativní budovu. Budova Anglobanky byla realizována v letech 1922–1923 jako první Gočárova poválečná stavba v Hradci Králové. Formálně sice ještě vykazuje specifi ka rondokubistické architektury – zejména konkávně prohnuté nároží a atika – v typu užitého dekoru je již patrná snaha vedoucí k postupnému zjednodušení. Dynamicky působící ob- loučkový dekor, kterým Gočár rozhýbal průčelí své o jeden rok starší pražské Legiobanky, nahradil na zdejší budově poněkud klidněji působícím geometrickým ornamentem. Působivější dojem vyvolává pouze takřka renesanční atika, která v tehdejší Gočárově tvorbě představovala nový prvek. Stejně tvarovanou dekorativní hmotu, ovšem stylizovanou do symbolického písmene M, protínající celou výšku domovního průčelí, přenesl Gočár i na tři okolní budovy. Zadání totiž vyžadovalo upravit prostor tehdejšího Husova náměstí tak, aby nová vizuálně sjednocená fronta domů umožnila vzniknout velkolepé kulise, před níž Gočár situoval pomník prezidenta Masaryka s bronzovou sochou od Otto Gutfreunda.
V průběhu stavby Anglobanky byl architekt vyzván, aby se zúčastnil užší soutěže na Státní odbornou školu koželužskou. V realizaci této školní budovy, která proběhla v letech 1923–1924, je patrný odklon od umělcovy dosavadní rondokubistické orientace. Ve své podstatě jsou sice detaily průčelí koželužské školy tvořeny ještě na stejných plastických principech jako v případě Anglobanky, tedy blízkých kubistickému myšlení, ale v celkové podobě je již zřejmá snaha o dosažení naprosté účelnosti. Celkovou podobu budovy bezesporu ovlivnila i tehdejší holandská architektura, na kterou podle Oldřicha Starého reagovala právě Gočárova koželužská škola osobitou syntézou dekorativní tzv. amsterodamské školy Wendingen s esteticky chápaným konstruktivismem. Již od počátku dvacátého 7_gocaruv_4století usilovalo město o novou gymnaziální budovu. Koncem roku 1922 uzavřelo město s příslušnými ministerstvy dohodu, podle níž stát fi nancoval stavbu gymnázia a město Hradec Králové věnovalo potřebný pozemek a část fi nančních prostředků. Stavba Rašínova gymnázia proběhla v letech 1925–1927. V návrhu gymnázia architekt navázal na dispoziční i architektonické řešení starší koželužské školy, ale celkový výraz budovy ještě více zjednodušil. Plochy stěn školní budovy, opět z červeného režného zdiva, členil jen jemným vertikálním rytmem. Ve vstupním průčelí, založeném na pravoúhlém půdorysu a poukazujícím na otevřenou knihu, je zřetelná Gočárova snaha vytvořit vlastní osobitý architektonický jazyk, charakteristický syntézou klasicizující a puristické architektury. K výrazným klasicizujícím prvkům, užitým v tomto případě, náleží přísná symetričnost budovy, předsunutá římsa nebo chrámové schodiště se Štursovým Vítězem, vztyčeným na vysokém dříku.
Další významný obrat v Gočárově architektuře přinesl rok 1925, kdy město vypsalo užší soutěž na komplex obecných, měšťanských a mateřských škol. Gočárův vítězný návrh představil nové řešení školních budov, koncipovaných jako uzavřený, symetricky orientovaný soubor. Koncepci školního provozu, způsobu výuky i architektonickou podobu, kterou v návrhu souboru škol architekt uplatnil, silně ovlivnily zkušenosti ze dvou zahraničních cest. V roce 1924 Gočár jako nově zvolený profesor pražské Akademie výtvarných umění podnikl cestu do Amsterodamu, Haarlemu a Hilversumu. Následujícího roku odjel do Paříže, aby vyhledal vhodný pozemek pro svůj projekt československého pavilónu na Mezinárodní výstavě dekorativních umění. Při návštěvě Holandska se Gočár kromě nové architektury setkal i s hnutím usilujícím o reformu výuky, které jej natolik zaujalo, že některé z jeho postulátů uplatnil v komplexu královéhradeckých škol. V některých aspektech se dokonce přiblížil i pozdějšímu hnutí, propagujícímu školy na volném vzduchu. Královéhradecké školy sice školami na volném vzduchu nejsou, přesto architekt maximálně propojil interiér s exteriérem – tělocvična oddělená skleněnou otevíratelnou stěnou navazuje přímo na sportovní areál, do jehož středu navrhl umístit velký plavecký bazén. Okna učeben orientoval vůči ideálnímu jihovýchodnímu světlu. Novum v tehdejší české architektuře školních budov představovaly „rovné střechy školských křídel (…), opatřeny částečně betonovými kryty“, které měly být „používány jako sluneční lázně pro žactvo“. V podstatě obytné střechy, vůbec první u nás, jejIchž kořeny sahají do Francie, k průkopníkovi funkcionalistické architektury Le Corbusierovi, s jehož pavilónem revue ľEsprit Nouveau se Gočár seznámil patrně osobně na pařížské Mezinárodní výstavě dekorativních umění. Jisté zalíbení zřejmě v Le Corbusierově architektuře Gočár našel, což dokládá vřelý zájem o jeho architekturu a osobní kontakty se samotným umělcem. Soubor královéhradeckých škol, realizovaný v letech 1926–1928, dobře ilustruje změnu architektova myšlení. Defi nitivně se rozloučil s dekorativním pojetím architektury a vydal se na cestu směrem k funkcionalismu.
7_gocaruv_5Součástí školního areálu je i mateřská škola. Jestliže se ve vedlejších školních budovách prolínají ještě starší vlivy s novými, tak architektura mateřské školy, zejména její elegantně prohnuté dvorní průčelí, je již čistým produktem nové Gočárovy funkcionalistické orientace. Na soutěžním návrhu z roku 1925 načrtl školku jako přízemní objekt s výrazně předsunutou střechou, bez terasy a výrazné vertikální dominanty, komínu centrální kotelny. Do defi nitivní podoby rozpracoval Gočár její architekturu roku 1927. Výraz školky předurčila rovněž vodní hladina zamýšleného bazénu, jenž se měl rozprostírat pod její terasou. Vodní hladina v člověku dvacátých let asociovala moře, které vyvolávalo touhu po plavbě na transatlantickém parníku, považovaném za jeden z inspiračních zdrojů progresivní architektury 20. let. Architektura mateřské školky prostřednictvím své nautické mluvy tento pocit navozovala. Prosklená a zaoblená terasa totiž asociuje kapitánský můstek imaginárního záoceánského parníku s mohutnými komíny.
Posledním Gočárovým dílem, které tvoří kompoziční součást komplexu škol, vzešlého ze soutěže na regulační plán města z roku 1925, představuje Ambrožův sbor – soubor budov fary, sídla biskupa, kostela a kolumbária navržený pro Církev československou husitskou. Na prvním perspektivním nárysu z regulačního plánu je již naznačena jeho celková realizovaná podoba i půdorysná dispozice sboru, kterou předurčil atypický trojúhelníkový tvar stavební parcely. Tento neobvyklý útvar se Gočárovi jakoby nechtěně objevil při rozvrhování pravoúhlých domovních bloků v regulaci pravostranné labské kotliny. Výraznější rozdíl oproti dnešnímu stavu vykazuje pouze těleso chrámové lodi, kterou architekt koncipoval ještě na principech střídání vertikálních objemů hmot s horizontálními. K zjednodušení chrámové lodi dospěl v březnu následujícího roku, kdy vypracoval defi nitivní stavební plány. Architektura Ambrožova sboru se velmi podobá, vzhledem k době svého vzniku, architektuře vedlejších obecných a měšťanských škol. Vizuální účinek vychází z kontrastu barevných hmot, červených cihelných budov fary a administrativy s bílou železobetonovou zvonicí a lodí kostela, kterou Gočár navrhl jako skutečnou loď, archu Noemovu, v soudobém funkcionalistickém hávu. Gočár se pravděpodobně také inspiroval podobou biblického Šalamounova chrámu.
7_gocaruv_6Koncem dvacátých let, počínaje rokem 1928, začal Josef Gočár pracovat na projektu budovy ředitelství ČSD, budoucí dominantě Ulrichova náměstí. Tento úřad byl sice ve městě zřízen již roku 1920, avšak sídlil v nevyhovujícím areálu bývalých kasáren. Gočár představil koncepci monumentální architektury, asociující svými charakteristickými rysy architekturu rychlíkových vozů. Výrazně horizontální pojetí průčelí s pravidelným rytmem oken tak připomíná expres, jenž jakoby právě zastavil v železniční zastávce. Narážka na toto téma je patrná také v interiérech budovy, zejména v případě obou ochozových hal, ze kterých se do kanceláří vstupuje jakoby do vlakového kupé. Koncepci takto pojatého ústředního prostoru nepředstavil Gočár ve své realizaci ředitelství ČSD, dokončeného roku 1932, jako první. Toto prvenství v české architektuře náleží patrně architektům Oldřichu Tylovi a Josefu Fuchsovi, kteří tento v administrativních budovách nový prostorotvorný prvek uplatnili ve svém proslulém pražském Veletržním paláci z let 1924–1928.
V roce 1931 vyzval nový starosta města, továrník Josef Pilnáček, Josefa Gočára, aby se společně s několika místními architekty zúčastnil užší soutěže na návrh budov pro potřeby fi nančních a okresních úřadů. Gočár založil úřady na symetrické půdorysné dispozici ve tvaru symbolického písmene H, na pozemku bývalého pevnostního kavalíru. Provozy obou institucí od sebe důsledně oddělil, ale přece je subtilní střešní deskou vizuálně spojil v jeden architektonický celek. Vznikl tak jakýsi vítězný oblouk, který by sloužil jako symbolický vstupní portikus do zahrady v nádvoří budovy, jež měla být neodmyslitelnou součástí architektury. Počítal i s budoucím působivým průhledem skrze portikus na vzrostlou zeleň nového japonizujícího parku, který pro pozemky za komplexem úřadů navrhl. V projektu úředních budov dospěl Josef Gočár k vrcholu svého architektonického a urbanistického umění, mistrovsky uvedl v soulad architekturu s přírodou a překonal svou vizi města Hradce Králové jako města, jímž plynule prochází krajina. Krajina již neprochází jen jeho ulicemi, ale prostupuje i jeho architekturou. Gočárův záměr bohužel nemohl být naplněn, poněvadž během detailního provádění stavebních plánů byl tento požadavek zrušen. Architekt proto dodatečně upravil dispozici vstupu, do jehož parteru vložil konkávně prohnutý společný vchod a obě křídla vizuálně sjednotil dvojicí sloupů. Takto pojatý princip, sjednocující solitérní budovy navzájem spolu nesouvisející v jednolitý architektonicko-urbanistický celek, uplatnil již ve svém regulačním návrhu úpravy prostoru kolem galerie umění z roku 1927. Komplex úředních budov kolaudovaných v roce 1936, zůstal posledním realizovaným dílem architekta Josefa Gočára v Hradci Králové. Výše naznačený soubor projektů a realizací, ve valné většině realizovaný městem ku jeho prospěchu a kráse by představoval úctyhodné dílo. Gočár však tyto stavby nekoncipoval jen jako pouhé solitéry, rozprostřené na území města, nýbrž je zcela koncepčně zasazoval do širších souvislostí, detailně promyšlených během urbanizace jednotlivých městských zón, které byly neodmyslitelnou součástí jeho regulačního plánu, který ve druhé polovině 20. let pro Hradec Králové vypracoval. Společně s Hradcem Králové se během 20. a 30. let utvářelo i další nové městské centrum, Baťův Zlín, jenž vznikal jako město ve volné krajině. Hradec Králové se naopak měl stát městem, do něhož jeho okolní krajina plynule vstupuje. Josef Gočár si uvědomil tuto možnost, a proto ve své regulaci města, započaté roku 1925, přišel s koncepcí rozdělit městský celek na několik satelitů, obepínajících historické centrum a navzájem od sebe oddělených pásy zeleně, vstupující do intravilánu obce především kolem obou toků – Labe a Orlice. K řešení dalších urbanistických úprav města byl Gočár pověřen výhradně samotným starostou Ulrichem. V letech 1926–1928 detailně rozpracoval úpravu Eliščina nábřeží a okolí Kotěrova muzea, které zamýšlel dostavět v souladu s Kotěrovým návrhem. V roce 1927 navrhl prodloužit Eličšino nábřeží, do jehož prostoru situoval městskou galerii, sokolovnu a městské lázně. Ve stejné době, počínaje rokem 1926, pracoval současně i na další úpravě, školním bloku v Zálabí a úpravě prostoru pro Církev československou husitskou. Na stavbu Rašínova gymnázia navázal komplexem obecních a měšťanských škol, mateřskou školou a několika otevřenými domovními bloky.
Nejvýznamnějším urbanistickým prostorem v Hradci Králové, který se konstituoval již od konce 20. let, bylo Ulrichovo náměstí. Defi nitivní podobu náměstí navrženého roku 1926 významně determinovala změna dvou stavebníků. Severní frontu získal pro stavbu svého obytného domu a centrály svých textilních podniků továrník Rudolf Steinský- Sehnoutka a protější parcelu převedlo město za symbolickou částku do majetku Československých drah. Tedy původně uvažované společensko-kulturní středisko se změnilo v administrativně- fi nanční centrum, v noci zářící reklamními neony. V roce 1930 doplnil Gočár svou koncepci Ulrichova náměstí o tzv. klidovou zónu, dlážděnou velkými betonovými deskami, a do jejího středu situoval zamýšlený pomník Františka Ulricha.
Záměrem celkového regulačního plánu města Hradce Králové, dokončeného architektem Josefem Gočárem v roce 1928, bylo vytvořit novou harmonickou aglomeraci, jíž prorůstají pásy zeleně, které od sebe oddělují plánovaná satelitní předměstí. Gočárův plán tak reaguje na soudobé americké a anglické urbanistické tendence. Tyto pásy pak stanovují ideální velikost pěti Gočárových satelitních předměstí a „doplňují plánovitě zřízený celkový obvod města, do kterého jsou společně zasazeny centrální město a předměstí“. V rámci pozdějších úprav regulačního plánu vypracoval ještě Josef Gočár ve spolupráci s dendrologem V. Kamenickým zahradní úpravu v severovýchodním sektoru města, jenž měl mít podle požadavků nového starosty Josefa V. B. Pilnáčka charakter japonské zahrady.

Foto archiv

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *