Michal Sborwitz, rekonstrukce zámeckého náměstí a parku, Velká Bystřice 2010

Michal Sborwitz patří k nemnoha českým architektům, kteří si dokázali vytvořit vlastní, natolik charakteristický rukopis, že jej dokážeme spolehlivě identifikovat již při letmém pohledu. Platí to obzvlášť v případě jeho citlivých rekonstrukcí starých budov, kterým dokáže propůjčit hodnoty, na něž současná architektonická tvorba příliš nehledí – krásu a půvab. Jeho architektura prakticky 12_michal_sborwitz_1nepodléhá času a už vůbec ne módním trendům, neboť architekt pracuje s osvědčenými postupy i tradičními materiály. A to jsou hodnoty, kterých bychom si obzvlášť dnes měli cenit, a jsem rád, že si jich ve Velké Bystřici považují. A není divu, vždyť proměna tamního Zámeckého náměstí je vskutku v nejlepším smyslu slova šokující. Každý, kdo tento neutěšený, chao sem a značnou dávkou normalizačního zmaru ovládaný prostor znal, se po právu mohl ptát, dá se s ním vůbec ještě něco udělat? A přitom stačilo málo. Náměstí vrátit řád, rekonstruovat přilehlé budovy a park jednoduše protknout sítí pískem sypaných cest s několika půvabnými dřevěnými mostky. K pevnému vymezení náměstí, do jehož středu architekt situoval fontánu se čtveřicí stromů, mu posloužily prosté omítané zdi, zčásti opatřené stylizovanou betonovou arkaturou připravenou na atak popínavé či pnoucí se zeleně. Nově vztyčená zeď s dvojicí průchodů přitom jen neohraničuje prostor Zámeckého 12_michal_sborwitz_2náměstí opatřeného novou dlažbou z tradičních žulových kostek, nýbrž jej odděluje od parku, na jehož začátku byl vybudován amfiteátr. Dvojici průchodů proto můžeme považovat za symbolickou vstupní bránu do velkobystřické letní scény, provedené ze dřeva a kamene. Zázemí pro účinkující, sociální zařízení a hostinské pokoje architekt vložil do prvního z dvojice rekonstruovaných objektů. Naši pozornost by ale měl zaujmout ten druhý, neboť právě on nese Sborwitzův typický rukopis a zároveň představuje ten typ citlivé rekonstrukce, za kterou autor získal jako jeden z prvních cenu, kterou kvalitním novým stavbám realizovaným v historickém prostředí každoročně uděluje Klub za starou Prahu. Objekt charakterizuje, obdobně jako oceňovanou rekonstrukci a dostavbu zámku v Komořanech, řada identických prvků, bez nichž bychom si Sborwitzův rukopis mohli jen stěží představit. Náleží mezi ně prosté bílé omítky, dvoukřídlá vně se otevírající okna zasazená v líci fasády, tmavé střešní krytiny a samozřejmě drobný dřevěný arkýř – architektova signatura. Uvnitř budovy, kde najde útočiště informační centrum a galerie pak nechybí ani autorovy oblíbené ocelové, v tomto případě ovšem černé ocelové konstrukce, vyplněné dřevem.

Foto autor

Přidat komentář