Původní záměr, se kterým se investor na Pospíšilův ateliér obrátil, předpokládal jen rekonstrukci starší budovy. Architekt však vedení ústavu přesvědčil, že vhodným řešením bude postavit budovy nové. Nejdříve bylo provedeno severní, eternitem obložené křídlo s laboratořemi, inspekčními pokoji a garážemi. Poté bylo přistoupeno ke stavbě jižního administrativního křídla, které Pospíšil komunikačně a vizuálně sjednotil s laboratorní budovou pomocí visuté lávky a předsunuté železobetonové rámové konstrukce. Na první pohled by se mohlo zdát, že tento rám, v podstatě modul, ze kterého je skelet budovy sestaven, plní funkci pouhé estetické spekulace. Vnímavějšímu pozorovateli ale neujde, že tato stěna je součástí autorova rafinovaného prostorového konceptu, jež sestává i z venkovního prostoru. Pospíšil je v první řadě stavař, konstruktér, který svou budovu zakládá na jasně definované a funkční konstrukci a ve smyslu Sullivanova výroku „forma sleduje účel“ ji navrhuje na základě potřeb budoucího uživatele. Pro tohoto klienta, jak architekt předpokládá, je důležitá práce nejen v laboratoři, ale především v terénu. Pevná statická konstrukce tedy symbolicky poukazuje na laboratorní výzkum, mobilitu zaměstnanců pak asociují do rámů vložené, jemně high-techové ‚plechové krabice‘, ze kterých je budova složena. S principem vkládání jakýchsi buněk nebo kontejnerů do organismu stavby pracuje autor i v prostoru mezi budovou a již zmiňovanou rámovou konstrukcí. Jen s rozdílem, že přesně ohraničené aluminiové kancelářské boxy nahrazuje volným prostorem, zasedací síní pod širým nebem.
Foto www.atelier-r.cz