Stavba v areálu tak významného podniku a samotné výkladní skříně československého těžkého průmyslu nebyla – pokud je nám známo – publikována v odborném tisku a dosud se dokonce ani nepodařilo objevit projektovou dokumentaci.
Není tudíž divu, že tato nepochybně kvalitní architektura, kterou Charles Jencks souhrnně označuje pojmem late moderne, doposud unikala širší pozornosti odborníků. Ačkoliv tedy zatím nedokážeme Olárovo autorství určit na základě přímých pramenů, poměrně spolehlivě se můžeme opřít o stylovou analýzu díla. Budova totiž vykazuje osobitý a těžko zaměnitelný rukopis s množstvím charakteristických motivů, přítomných takřka v každém z architektova poválečných návrhů. To, co se architekt marně snažil uplatnit svými studiemi z druhé poloviny čtyřicátých let a co tak mohlo nepochybně obohatit vesměs stereotypní architekturu doznívajícího pozdního funkcionalismu (novým městským centrem Ostravy počínaje a administrativní budovou dusíkáren konče) mohl v praxi a ve velkorysém
měřítku uskutečnit až po více než jednom a půl desetiletí. Podstata olárovského architektonického výrazu i po této době zůstala takřka nezměněná, nápadnou změnu prodělala pouze v užitém materiálu. Lomové kamenné zdivo nahradily keramické obklady, prosklené plochy se proměnily v závěsová průčelí. Budovu, které dnes hrozí demolice tedy opět charakterizuje ono výrazné objemové orámování, pomocí něhož architekt docílil jednak vizuálního odlehčení těžkého monobloku a současně esteticky působivého kontrastu plných (robustních) a prosklených (křehkých) stěn budovy. Tyto motivy částečně zopakoval i na bočním křídle, u polikliniky, avšak již bez použití oblíbeného orámování, nahrazeného zde subtilní předsazenou římsou.