Ostrovy v oceánu městské dlažby #1

Poté, co jsme se zorientovali pod klenbou florentské oblohy, můžeme nyní konečně úlevně zvolat naše osobní „¡Tierra! ¡Tierra!“ Na obzoru florentského moře se totiž vynořil první z jejích urbánních ostrovů, zahradní enkláva rodiny Torrigianiů, která se k městu staví zamlkle zády, stejně jako je každý opravdový ostrov kartografickým přízrakem a odvrženým levobočkem pevniny.
A tak „šel jednou jeden kluk do školy. On ovšem chodil do jiné školy, než do jaké děti chodí. Nebyla to první ani druhá třída, ale úplně jiná škola, jakou nikdo ani nezná. Tak šel a cestou uviděl ve vysoké zdi z kamenů starou železnou branku, celou rezavou. Tu zeď však nebylo vůbec vidět, protože byla tak zarostlá psím vínem, že vypadala jako pralesová zeď, a ne obyčejná.“ Pomiňme skutečnost, že zdi Torrigianiho florentského pozemku jsou zarostlé spíše břečťanem, který navíc sotva sahá k jejich kamennému límečku; neobyčejné jsou už jen tím, že uzavírají na sedmnáct akrů největší evropské soukromé městské zahrady, která jako by v tkáni ulic neexistovala.
Nenápadnost skryté zahrady je dána už jen prostou šilhavou rozbíhavostí ulic, mezi nimiž se zahrada prostírá, stejně jako jejich nevyrovnanou sdílností. Zatímco stěny či fasády domů podél Via dei Serragli doslova klamou tělem a stoicky zachovávají své duté tajemství, pohled přes zídku lemující Via Gusciana sice poodhaluje přítomnost anglického parku a neogotické věže tyčící se za někdejšími medicejskými hradbami z 16. století, ledva však projdete kolem věčně zavřené křehké branky, zahrada se ztratí, jako by ulice zívla a zapomněla dopovědět načatou větu. Blízký florentský svět nahlížený z umělých pahorků vprostřed zahrady se pro změnu jeví být nepřirozeně vzdálen všemu, co se v mikrokosmu parku děje; výhled velkoryse přehlíží střechy jižního břehu a zvuky okolostojícího města připichuje na stěnu obepínajících návrší jako opominuté přísliby. Zároveň však stinná komora zahrady vyvolává běžící film florentského vesmíru jako celou sérii dosvědčujících zvětšenin, pamatujících staletí násilností a intrik.
Správně se v této souvislosti říká, že masivnost florentských zdí a paláců byla začasté dána snahou opevnit se proti silám nespoutaných běsů dospívající civilizace. A tak jakkoliv je zahrada relativně pozdním výtvorem architekta Luigiho de Cambray Digny z počátku 19. století, romanticky si osvojila zatvrzelost minulých staletí a stala se pro své obyvatele ostrovem, z něhož se na okolní městské moře jezdí jen kvůli nebezpečnému rybolovu. Takové moře pak v posledku ani nemá smysl přeplout, neboť stejně jako každý opravdový ostrov se zahrada jeví anatémou každé cesty. Nejsou to jen plané řeči; jeden z dědiců rodiny Torrigianiů a celoživotní zahradník (botanické bohatství pozemku je značné) mi takto s pobavením prozradil, že zahradu, v jejíchž nespočetných zákoutích strávil celé dětství, opustil všeho všudy třikrát v životě, protože: „Kdo by se o ni jinak staral?“ Zahradu však především dodnes považuje za hutný střed světa, který směrem ke svým okrajům sublimuje do pouhé osvěžující pěny.
Ne nadarmo se uzavřený a do sebe pohroužený park podvoluje pouze dvěma ambasádám cizích mocností: rodinné hrobce a neogotické věži na nejvyvýšenějším místě parku, jejíž spirálou vedoucí na otevřenou terasu se symbolická životní cesta zahradou plné okultní symboliky završuje. Je vlastně příznačné, že enkláva vrcholí právě touto kamennou Ládínkovou raketou, blízkou sousedkou o něco starší observatoře La Specola. Observatoře se totiž světla civilizace straní stejně jako osamělé ostrovy či zádumčivé zahrady, ostatně sám veliký Tycho Brahe umístil Uraniborg coby jednu z vůbec prvních vědeckých evropských observatoří zcela záměrně na „nejvyšším, samo o sobě prominentním místě ostrova, prakticky v jeho středu, kde […] vybudoval zámek, pojmenovaný po samotných nebesích.“ Jakmile totiž začala Země plout vesmírem, astronomové počali přehlížet šíři oblohy jako oceán a právě skrze tuto osamělost uprostřed vodstev vůkol se observatoře staly příbuznými romantických věží coby ostrovů uprostřed vlnobití života.
Ve Florencii je každopádně ještě jedno takové místo. Tedy dost řečí a vzhůru k druhému ostrovu, vy uličníci, darebáci, vy smetáčky, vy lopatky, vy vysavači, vy rohožky, vy lívanci, vy rohlíci, vy brambory.

ostrovy1 ostrovy4ostrovy3ostrovy2

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *