Soudobá industriální architektura, lépe řečeno architektura průmyslových staveb nebo jiných výrobních objektů až na výjimky přílišnou invencí bohužel zatím nijak nevyniká. 
Z valné většiny jsou tyto objekty totiž realizovány jako stavebnice, sestavované z průmyslově vyráběných prefabrikátů, což ve výsledku vede k tomu, že jsou si podobné jak vejce vejci. A navíc, hyzdí venkovskou i příměstskou krajinu. Jedno z výjimečných a bezesporu originálně pojatých řešení této problematiky představuje drobná stavbička záložního tepelného zdroje, situovaného na periférii Hradce Králové, v blízkosti rušné pardubické výpadovky. Typický charakter periferní krajiny, vyznačující se značně chaotickým (neurbanizovaným) seskupením mnoha funkčně odlišných objektů jistě výrazně ovlivnil architektonickou podobu teplárny. V jejím jednoduchém řešení lze spatřit několik inspiračních východisek. Předně, je zde očividná snaha navázat na nejlepší architektonickou tradici v moderních dějinách města, na meziválečné období, kdy byl Hradec Králové právem přezdíván Salónem republiky. Proto je plášť budovy obložen červenými kovovými segmenty, asociujícími červená cihelná zdiva Gočárových královéhradeckých realizací. Dále zde podle mého názoru důležitou roli sehrála blízká přítomnost rušné čtyřproudové výpadovky. 
Autoři tedy svému dílu propůjčili podobu dopravního prostředku (anachronického), připomínajícího první parní lokomotivy nebo automobily. Poukázali tak na skutečnost, že většině z nás se pod pojmem teplárna, teplo, vybaví kotel s komínem. Budova skutečně jakýsi velký kotel s komínem, neseným elegantní ocelovou konstrukcí představuje. Architekti se ovšem s touto aluzí nespokojili a budově, pomocí reliéfního nápisu TEPLO (v noci září do tmy) dodali jistou dávku magritovské poetiky. Jestliže nápis pod dýmkou na jednom z nejpozoruhodnějších obrazů Rene Magrita říká, toto není dýmka, tak nápis na této budově jasně proklamuje, že toto je teplo.
Foto autor