Dříve než se česko-polská dvojice olomouckých architektů Tomáš Pejpek a Szymon Rozwałka rozhodla zahnat mračna nad domovskou architektonickou scénou, svou krabicovou ,žehličkou mraků‘, koketovala s myšlenkou transformovat bývalé obilní silo na obytnou stavbu způsobem takřka designérským. Víceúrovňový, nadstandardně řešený byt, v podstatě nový typ městské vily architekti zamýšleli implantovat do posledních pater silážní věže Hanáckých mlýnů. Dennímu světlu měla do temných útrob věže otevřít síť nepravidelných trojúhelníkových a lichoběžníkových otvorů, vyřezaných po celém jejím obvodu. Vznikl by tak jakýsi dekorativní límec, asociující dekonstruktivistická krajkoví staveb japonského architekta Toyo Ita. Vize ,itovsky‘ designované věže vzala ale z ekonomických důvodů za své. Architekti změnili koncepci a na silážní věž usadili obrovský obytný kontejner, tzv. ,krabičku‘, odkazující k legendárnímu moskevskému mrakodrapu tzv. ,žehličce mraků‘ od El Lisického.
Vzhledem k vertikálnímu vrstvení všech obytných sekcí, propojených jen klecí výtahu, který podle architektů klasickou perspektivu rozbíjí, koncipovali své dílo ,aperspektivně‘, tedy oddělili vztah mezi prostorem a časem. Veškerá komunikace mezi jednotlivými částmi vily tak probíhá jen prostřednictvím výtahu, který zde fi guruje jako časoprostorová brána. V parteru věže, kde autoři ponechali množství industriálních prvků (silážní betonové výsypky) v jejich surové podobě, se vedle vstupního prostoru nachází jakási příležitostná galerie a apartmán pro hosta. Nad jeho buňkou usazenou na samém dně vybouraného bočního křídla sila levituje střešní (visutá) zahrada se skleněným trávníkem, do kterého autoři zasadili gigantické květináče pro vzrostlou zeleň.
Samotná obytná část je situována do nejvyššího patra věže. Velkoryse koncipovaný obytný prostor připomíná chirurgický implantát vložený do vyčištěného organismu věže. Tento zásah architektům dovolil koncipovat obytnou halu, na kterou navazují šatna, kuchyně s jídelnou, schodiště nebo technické zázemí, jako víceúrovňové prostorové kontinuum, definované ocelovým konstrukčním mřížovím. Mezipatra této dvorany, přepažené místy železobetonovými deskami, slouží jako zimní zahrada, vyhlídková místa nebo pracovny. Takřka kartuziánsky strohou geometrii, ovládající celé dílo, narušuje pouze diagonála bočního, předsunutého schodiště menší terasy.
Foto z archivu Sz. Rozwałky