Vídeňské okénko: Protentokrát z Londýna: skleníky budoucnosti

Prostranství před radnicí londýnské čtvrti Hackney na první pohled upoutá dvěma mohutnými palmami, které do místního milieu až křiklavě nepatří; jako kdybyste se během potulky někdejší průmyslovou periférií náhle ocitli před koloniálním magistrátem kdesi v Africe.
Tyto palmy jsou pozapomenutým pozůstatkem dnes již se dávno vytrativšího botanického království rodiny Loddigesů, německých imigrantů, kteří během 18. a 19. století vybudovali na severovýchodě Londýna největší zahradnictví tehdejší euroatlantické civilizace. Loddigesovo impérium každopádně nepřežilo nevyhnutelnou expanzi a postupující industrializaci blízké metropole a zvyšující se ceny pronájmu pozemků, které se jednoduše staly mnohem cennějšími, než nesmírně pestrá kolekce exotické flory, bující ve svého času největších sklenících na světě. Na jejich stavbě se mimochodem podílel věhlasný Joseph Paxton, autor Křišťálového paláce, nejen na svou dobu velkolepého architektonického rámce první světové výstavy z roku 1851. A právě tady začíná být potulka kolem severovýchodní radnice mnohem zajímavější, než by palmy ve tvaru obřích ananasů naznačovaly.
videnske_okenkoKřišťálový palác, stejně jako později jeho vzdálená příbuzná Eiffelova věž, byl z dobrého důvodu inženýrským emblémem technologického pokroku, neboť to byla především technologie (litého železa, výroby skla či rozvoj aerodynamiky), jejichž byly obě stavby elementárním výrazem. Nenesou však v sobě přízračné obří skleníky, na jejichž výstavbu se Paxton specializoval a jejichž byl Křišťálový palác přirozeným vyvrcholením, ještě další, mnohem trvalejší příměs futuristického vizionářství, překračující horizont viktoriánského světa? Není i dnes ikonický Palm House Richarda Turnera emblematickou konstrukcí snění o budoucnosti, které shodou okolností ve viktoriánské době definitivně překročilo hranice zemské atmosféry a stalo se vědeckofantastickým předvojem kosmické kolonizace, jež v těchto dnech dorostlo do navýsost praktických rozměrů? Existuje totiž pozoruhodná tvarová souvislost mezi Paxtonovými přízračnými stavbami a vizemi kosmických modulů, mezi viktoriánskými skleníky a architektonickými vizemi supralunárních osídlení.
Skleník, stejně jako vesmírná kolonie, je ostatně malým, uzavřeným univerzem, chránícím své svěřence před nehostinným či přímo nepřátelským okolím, obojí lze rovněž jednoduše rozmontovat a přenést jinam. Není náhodou, že Křišťálový palác se za svého života přestěhoval z Hyde Parku do Sydenhamu; tyto skleněné stany jsou stejně jako pionýrská osídlení ze své inženýrské povahy dočasné a nomádské povahy (nezapomeňme, že i Eiffelova věž byla původně uvažována jako mobilní a dočasná), ostatně stejně jako každý uzavřený svět, který může zakotvit vlastně kdekoliv. Skleníky navíc stejně jako vize vesmírných stanic či osídlení disponují elementárním, univerzálním tvarem, vlastně jsou vzdáleně příbuzné ještě jednodušším iglú. Neznámému a nepřátelskému prostředí, které si mnohokrát ani nelze osvojit, čelí tím, že se choulí do sebe a venkovní čině nastavují svá oblá architektonická záda. Nepředvídatelnosti zákoutí univerza, kam lidská noha nevkročila, čelí svou univerzální stejností. Viktoriánské skleníky navíc, stejně jako vize vesmírných stanic a kupolí, disponují podivuhodnou lehkostí, vyvlastňující prostřednictvím vlastností litého železa zažitou tíhu obřích staveb… A je to zejména tato téměř utopická lehkost a tvarová beztíže snové budoucnosti, která ze skleníků pozemských činí starší příbuzné skleníků vesmírných. Viktoriánské skleníky jsou vlastně takovými koloniálními membránami; zvenčí nepropustným štítem, zevnitř průsvitnou nebeskou klenbou.

Přidat komentář