Elektra: Richard Strauss

Tuzemská operní scéna v posledních pár letech nabídla několik skutečně zajímavých inscenací. Národní divadlo uvedlo Hábovu Novou zemi, Orango Dmitrije Šostakoviče v původní klavírní verzi, nebo postminimalistické dílo Lost Object Davida Langa, Michaela Gordona a Julie Wolfeové, v Olomouci zase inscenovali Ullmannův Pád Antikrista. Jasně to ukazuje snahu opustit osvědčený vždy zabírající repertoár Verdiho, Mozarta, Pucciniho a Prodané s Rusalkou, ačkoli to často ocení jen pár fajnšmekrů. I když šlo o přínosné inscenace, přece jen mají ke světové špičce docela daleko, inscenace mezinárodní úrovně se u nás objevují sporadicky. Takovou nabídla v červnu v poslední premiéře před rekonstrukcí pražská Státní opera.
V novém nastudování Straussovy Elektry byla především zmiňována britská sopranistka Susan Bullocková, které už Elektru dříve ztvárnila, i když se hlavně objevovala v roli Brunhildy v celé Wagnerově tetralogii Prsten Nibelungův. Zahraničních hvězd však bylo více, Klytaimnestru ztvárnila Rosalind Plowrightová a Oresta Károly Szemerédy. Těšit se, že si Národní konečně může dovolit mezinárodní hvězdy, by však bylo liché, Elektra sice byla nastudována v Praze, protože je to tu levnější, určena je však pro San Francisco a Karlsruhe. Pár červnových představení nicméně potěšilo.
Byť byly vyzdvihovány především pěvkyně, hlavní hvězdou byl dirigent Roland Böer, který náročné a vypjaté modernistické expresionistické dílo na antické téma nastudoval. Strauss se hudbou snažil vystihnout každý okamžik děje, každou náladu, která se co chvíli měnila. Jednotlivé postavy přitom odlišoval i hudebně, Elektru uvádí disonantní akord, další postavy jednotlivé leitmotivy. Böerovi se ve Státní opeře podařilo ukázat všechny aspekty a nuance Straussovy opery, hudba byla plastická, dynamická a organická. Gradovala vždy, když bylo třeba, Böer dokázal z orchestru dostat obdivuhodný živý výkon a mohutný plný zvuk, i když byl jen 73členný a ne 115členný, jak předepisuje originální partitura. V mohutném zvuku se bohužel místy ztrácely hlasy pěvců, ve vypjatých pasážích to potkávalo i zkušenou Bullockovou, kterou občas bouřící orchestr přebil. Jinak byl ale její projev dobrý, nepůsobila jako pomstou posedlá a zaslepená šílená žena, ale jako dcera, která nemůže jednat jinak, než pomstít otcovu smrt. Klytaimnestra Rosalind Plowrigtové jí byla důstojnou soupeřkou. Nebyla jen nízká a podlá, ale také stravovaná vinou a rozežírána strachy. Bohužel v nižších polohách, které jsou jí vlastní, se trochu ztrácela. Vynikající byl Orestes v podání maďarského barytonisty Károlye Szemerédyho, jehož až kovový témbr dobře ladil s rolí a krásně se prosazoval v orchestru. Obstojný výkon odvedl i Richard Berkeley-Steele v roli Aigisthose, byť mu chyběla větší plasticita a přesvědčivost. Plochá byla především Chrysothemis v podání Anny Gablerové, která reprezentovala úplně opačný přístup než Elektra, neprahla po pomstě, ale po obyčejném životě, což je ovšem náročnější, neboť emoce u ní nejsou tak výrazné.
Přestože pěvecké výkony místy trochu zaostávaly za vynikajícím podáním orchestru, šlo na naše poměry o mimořádné představení, které sneslo mezinárodní kritéria, i když možná ne ta úplně nejvyšší. San Francisco a Karlsruhe taky nejsou New York nebo Milán. A nevadilo ani režisérské pojetí Keitha Warnera, který drama přenesl z antického Řecka téměř do současnosti, protože mu došlo, že otázka zrady a msty je nadčasová a věčná. Načinčaná dokonalá vila sice působila na první pohled absurdně, není to však náhoda, reprezentuje poválečný splněný středostavovský americký sen. A ten je přesně v duchu přísloví „navrch huj – vespod fuj“, jak opakovaně ukázal ve svých románech James Ellroy nebo Truman Capote v Chladnokrevně. Nelze zapomínat, že inscenace je určená pro San Francisco, kde podobné pojetí může dobře rezonovat s pohledem publika, které vidí padesátá léta jako konzumní a pokrytecká.
I když bych osobně také dával přednost klasickému pojetí, režisérovo, s výjimkou úvodní scény v muzeu, nepůsobilo rušivě. Příběh msty se může odehrávat v každé době a do let splněného amerického snu se dobře hodil. Kritikům odsuzujícím Warnerovo pojetí bych připomněl, že i Straussova Elektra je dobová interpretace antického tématu, předlohou opery není ani Sofokolova ani Euripidova tragédie, ale Elektra Huga von Hofmannsthala. Nejen v hudbě ale i v textu je patrné, že je to antika nazíraná prizmatem přelomu 19. a 20. století. Soustředí se na Elektru, na její touhu po pomstě, kterou ale musí vykonat Orestes, a trochu ponechává stranou celé pozadí mýtického příběhu. Sporný je však moment, že se naturalistické vraždy připomínající trochu kombinaci Psycha a Chladnokrevně odehrávaly, jako v nějakém hororu, před zraky diváků. I když to odpovídalo režisérovu pojetí. Rozkrývalo to dopad činu a samotné jeho ukázání, spojené navíc s poněkud burleskním hledáním vhodného vražedného nástroje v kuchyni, působilo rušivě.

Státní opera Praha

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *