Jana Svobodová a Wen Hui: Obyčejní lidé

Divadlo Archa se dlouhodobě věnuje palčivému problému dnešní doby, otázce menšin a uprchlíků i jejich osudům. Tematicky byly tyto projekty velmi zajímavé, ale výsledný tvar nebyl vždy přesvědčivý. Patrné to bylo i v jednom z nejúspěšnějších z nich, ve Vadí Nevadí přibližujícím nejen život běženců v azylovém středisku v Kostelci nad Orlicí a jejich soužití se starousedlíky, ale také život místní romské komunity. Nabízelo silné momenty, zejména malý rapující Rom byl nezapomenutelný, ale trochu se rozpadalo na jednotlivé obrazy. Ideově bylo silnější než formálně a osobně se přiznám, že jsem měl nejradši úplně nejstarší projekty, kdy jednotliví uprchlíci jen vyprávěli své příběhy bez toho, aby se spojovaly v nějaký celek. Nakonec vždy vystoupila jejich kapela Allstar Refjúdží Band.
Obyčejných lidech se ale podařilo tato úskalí překonat. Přispělo k tomu už mimořádně silné téma porovnání života v socialistickém Československu s životem v komunistické Číně, o němž toho moc nevíme. Jedinou drobnou sondou bylo jiné představení Archy v režii Jany Svobodové Sólo pro Lu, kde čínská herečka vyprávěla o svém životě.
Velmi zdařilé však bylo i zpracování. Velký podíl na tom mělo rozšíření týmu, představení už nevytvářela jen režisérka Jana Svobodová s pomocí Philippa Schenkera a Jaroslava Hrdličky, ale spolu s ní je režírovala Wen Hui, která vede pekingské Living Dance Studio a vzala s sebou také některé členky svého souboru.
Příběhy byly natolik silné, že i propojení pomocí klíčových dat, aby se ukázalo, co se kdy v které zemi dělo, bylo vedlejší, ne-li nadbytečné. Podstatné byly příběhy přibližující podoby obou totalitních režimů bez dnes tak typické ideologizace a paušálního kladení rovnítek mezi komunismus, fašismus a maoismus, kdy se nakonec počítají jen oběti a zapomíná se, že tuzemský režim nebyly jen procesy a rozkulačování a Čína pouze kulturní revoluce.
Právě příběhy obyčejných životů lépe ukázaly, v čem byla totalita mnohem děsivější – když příslušníci Veřejné bezpečnosti zadržovali nástrojaře Vladimíra Tůmu kvůli tomu, že tančil zakázané páskovské tance, jak psal Josef Škvorecký, v jeho případě jive a rock’n’roll.
Zřetelnější byla brutalita čínského režimu, ale ani ten není plochý, i když Wen Hui přibližovala studentské protesty v roce 1989, jichž se sama účastnila a které vyvrcholily krvavým zásahem na Náměstí Nebeského klidu. Možná více zneklidňující byl příběh Li Xinmin, která musela odejít ze školy jako dítě, protože rodiče neměli na školné a jídla se také moc nedostávalo. Možná proto se stala kuchařkou, než se začala věnovat divadlu a natáčení dokumentů. Právě její etuda, kdy pojala vaření jako tanec, patřila k nejsilnějším.
Čínské účastnice celé představení pozvedly. Výborná byla Wen Hui, objevující se za policejními zátarasy, a pohybově skvělá byla Jiang Fan, která ale taky ukázala odlišnou podobu Číny, Číny industrializované, když se vyznávala z lásky k řízení auta a stěžovala si, jak se muži dívají na ženy řidičky.
Představení mělo mnoho rovin, protože právě obyčejní lidé a jejich zdánlivě obyčejné příběhy vypovídají o společnosti nejvíc.
Samozřejmě, že pár pih na kráse by se našlo. Narážky na Zemanův příklon k Číně jsou nadbytečné a zbytečně zbavují představení nadčasovosti, a celé úvodní Schenkerovo vyprávění je příliš dlouhé a popisné. Osobně bych se bez něj obešel a raději se nechal rovnou vtáhnout.
Zmínit je třeba taky velmi citlivou hudbu Jana Buriana, která představení podtrhávala, aniž by rušila. To je také velké umění.

 

 

 

 

 

 

 


Divadlo Archa,
Praha

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *