Kasha Jandáčková: Ve dne v noci

Relativně čerstvými teroristickými útoky v Paříži (satirický časopis Charlie Hebdo, hudební klub Bataclan) a na keňské univerzitě v Garisse se pokud vím zatím žádný domácí divadelník nezabýval. V nové inscenaci alternativního kulturního multiprostoru NoD jsou tyto tragické incidenty odrazovým můstkem pro komplexnější výpověď o době, v níž žijeme. Autorka i režisérka projektu Ve dne v noci Kasha Jandáčková vycházela z dokumentů i autorských děl, na jevišti jsou citována také videa včetně zpravodajství České televize. Čtyři herci přibližují čtyři osudy, inspiraci pro jejich vybudování nalezla autorka v předobrazech pojmenovaných obětí z „obou stran barikády“. Nejzkušenější z protagonistů, herec Divadla v Dlouhé Jan Meduna, prezentuje jednoho z teroristů Samoula (a k tomu ještě několik epizodních roliček), kteří zaútočili na Bataclan, Anna Linhartová ztvárňuje Sabah, pařížskou policistku muslimského vyznání (ale hluboce nesouhlasící s teroristy stejné víry), Karolína Vágnerová psycholožku a zároveň jednu z redaktorek Charlie Hebdo Luisu a Jiří Roskot keňského studenta Kweukeho. Atmosféru v klubu Bataclan, ale i jiné zvukové vstupy, obstarává elektronické duo Killiekrankie (Jan Kostera a Jiří Machů). Zprvu jsou psychologické profily všech čtyř figur načrtnuty v monolozích, a i když jde v podstatě o prosté příběhy lidí, kteří se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě, působí v čtyřhlasu mnohovrstevnatě a nijak čítankově. Terorista, navíc ztvárňovaný jakoby chlapecky bezbranným Janem Medunou, hovoří o rodině, v níž žije, o tom, že marně hledá práci, dává také k lepšímu, že stále pojídá kebab („co jiného“, sám podotýká). Keňský student přežije masakr ve vzdělávacím ústavu (který ovšem reáliemi připomíná spíš školu střední), zahynou při něm dívka, s níž začínal „chodit“, i nejlepší kamarád. Kweuke pak podstoupí strastiplnou cestu do Evropy, při níž jsou ve scénáři využita dobře známá fakta z migrantské krize. Přes tragiku tématu doplňují jevištní dílo i humorné prvky, například když Jan Meduna Daniele Drtinové na dvourozměrné obrazovce odpovídá na dotazy k masakru i migrantské krizi, ať už v roli Tomáše Halíka, kognitivního psychologa (Cyril Höschl?) či pop-zpěvačky s hodně primitivními názory. Vtipná jsou i krátká sezení u psycholožky Luisy, jíž se přijdou postupně svěřit všichni aktéři jednoho manželského trojúhelníku. Herci vystupují na pohyblivých obdélnících, jakýchsi „krách“ na kolečkách, evokuje to mimo jiné obtížné naloďování migrantů do lodí, často při poněkud náročných přeskocích mezi navzájem vzdalujícími se plošinami si herci musí pomáhat. Meduna zahalený jako arabská žena (burka je ovšem spíš kusem látky, navíc „hříšně“ pestré) zazpívá též dylanovku Časy se mění s českým textem, známým z podání Golden Kids. Všechna tato zdánlivě stylová vybočení – včetně diskuse v televizi o migrantské krizi – přispívají k mnohoznačnosti divadelní výpovědi. Postavu Luisy, která v tomto jevištním díle přežije, inspiroval osud jediné ženské oběti z redakce Charlie Hebdo, k vytvoření Sabah pak posloužil příběh policistky, která zahynula při pařížských útocích, ta jevištní má vztahové problémy, které řeší nesentimentálně, navíc je s jejím příběhem propojen titul inscenace. Sabah totiž na záchodcích kromě obvyklých nápisů nalezne i báseň, končící trojverším „Ve dne v noci / že žijeme ve světě / bez pomoci“. Inspirací pro postavu Kweukeho byl keňský student, který při masakru v Garisse zahynul, figuru Samoula pak inspiroval příběh jednoho ze sebevražedných atentátníků při útoku na Bataclan. Tato figura je – jak jinak – ve svých postojích a činech nejméně nápadná, on se pouze domlouvá s kamarádem, že půjdou na koncert a jde jim o to, aby dorazili včas a netísnili se ve frontě. My jako diváci vlastně nic zlého při prudkém přívalu epizod a informací netušíme. Ve finále se redaktorka konečně zbavuje strachu z většího množství Arabů ve vagonu metra, Kweuke najde po strastiplné cestě Evropou v Paříži novou lásku a pak při jízdě autem v blízkosti výbuchů vystupuje a patrně zahyne (jeho „koncovka“ je poněkud nejasná), Sabah se v tlačenici před hořícím Bataclanem nechtěně srazí se Samoulem, který dorazil přece jen opožděně, z jeho úst pak zazní téměř neagresivní a vlastně tiše zlověstné: Allahu akbar.
Inscenace osciluje na hraně dnes stále rozšířenějšího žánru dokudramatu, je ovšem divadelně přitažlivá, temporytmicky zvládnutá a bohatá na řadu detailů, které se divákovi dostanou pod kůži. Suverénnímu Janu Medunovi zbývající tři protagonisté nestačili při mnou zhlédnuté repríze v prvních minutách především technicky, vadila slabší kvalita dikce, nezbytná při horečném tempu inscenace, pak se však rozehráli a také jejich autenticita přispívala k věrohodnosti divadelní výpovědi. Sto minut bez přestávky nenudilo ani chvilku.

Experimentální prostor NoD

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *